V tomto článku prozkoumáme fascinující svět Anouk Aimée. Od svého dopadu na současnou společnost až po svůj význam v historii, Anouk Aimée v průběhu let upoutal pozornost mnoha lidí. Prostřednictvím podrobné analýzy prozkoumáme různé aspekty Anouk Aimée, odhalíme jeho tajemství a objevíme jeho skutečný význam. S kritickým a objektivním pohledem se ponoříme do mnoha dimenzí Anouk Aimée a budeme se snažit porozumět jeho důležitosti a vlivu v různých sférách života. Připravte se tedy na vzrušující cestu, když se ponoříme hlouběji do tématu Anouk Aimée a objevíme vše, co může nabídnout.
Anouk Aimée | |
---|---|
Anouk Aimée v roce 2007 na Filmovém festivalu v Cannes | |
Rodné jméno | Françoise Judith Sorya Dreyfus |
Narození | 27. dubna 1932 (91 let) Paříž, Francie |
Alma mater | St Leonards-Mayfield School |
Aktivní roky | 1946–dodnes |
Choť | Nico Papatakis (1951–1955) Pierre Barouh (1966–1969) Albert Finney (1970–1978) |
Partner(ka) | Marcello Mastroianni |
Rodiče | Geneviève Sorya |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Anouk Aimée, rodným jménem Françoise Judith Sorya Dreyfus (* 27. dubna 1932 Paříž) je francouzská filmová a divadelní herečka, držitelka několika filmových cen, známá především svou krásou a rolemi ve filmech Sladký život a Muž a žena.
Narodila se v Paříži, jejími rodiči byli herci Henri Murray (rozený Dreyfus) a Geneviève Sorya (rozená Durandová). Její otec byl Žid a matka byla katolička, ona sama byla vychovávána v katolické víře ale jako dospělá konvertovala k judaismu.
Jako mladá studovala na École de la rue Milton v Paříži a na několika dalších školách, v marseillské opeře se učila tanci a v Londýně se věnovala divadlu. V roce 1946 jako čtrnáctiletá debutovala ve filmu. O tři roky později přijala své umělecké jméno, které pro ní navrhl Jacques Prévert při psaní scénáře k filmu Milenci z Verony (1949). Slůvko „Aimée“ znamená ve francouzštině „milovaný“.
V padesátých letech 20. století se nejdřív objevila v několika méně známých filmech, pak natočila společně s Gérardem Philipem snímek Pod pokličkou (1957), adaptaci stejnojmenného románu Ěmila Zoly a film Milenci z Montparnassu (1958) o tragickém životě italského malíře Amedea Modiglianiho.
V šedesátých letech se objevila v řadě významných filmů známých režisérů (včetně mnoha italských titulů), například v slavném Felliniho snímku Sladký život (1960), ve filmu Lola (1961) od Jacquesa Demyho, dalším Felliniho snímku 8 a půl (1963) nebo v Justine (1969) režiséra George Cukora. Vůbec největším úspěchem byla ale hlavní role v mezinárodně úspěšném filmu Muž a žena (1966), do které jí doporučil Jean-Louis Trintignant a za který získala Zlatý glóbus a cenu Britské akademie filmového a televizního umění.
Po roce 1969 měla několikaletou hereckou přestávku a na konci sedmdesátých let i v následující dekádě se na plátně objevovala sporadičtěji. V tomto období hrála například ve filmové mozaice Ať žije život (1984) režiséra Clauda Leloucha nebo v jeho snímku Muž a žena po 20 letech (1986), pokračování dřívějšího filmu. V devadesátých letech začala hrát rovněž v televizních snímcích.
V roce 2002 obdržela Čestného Césara, o rok později čestného Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu a v roce 2010 jí byla udělena čestná ruská národní filmová cena Zlatý orel.
Byla celkem čtyřikrát vdaná, nejdřív s Edouardem Zimmermannem (únor 1949 – říjen 1950), pak s filmovým režisérem Nicom Papatakisem (srpen 1951 – říjen 1955), jejím třetím mužem byl herec a filmový producent Pierre Barouh (duben 1966 – březen 1969) a posledním herec Albert Finney (srpen 1970 – červen 1978). Z manželství s Papatakisem se narodila dcera Manuela Papatakis (*1951).