V tomto článku prozkoumáme téma Budínský ejálet do hloubky, analyzujeme jeho původ, jeho relevanci dnes a jeho dopad na různé oblasti společnosti. Budínský ejálet vzbudil u veřejnosti velký zájem a rozpoutal debaty a diskuse o svých důsledcích a důsledcích. Prostřednictvím multidisciplinárního přístupu prozkoumáme všechny aspekty související s Budínský ejálet, od jeho historie až po jeho možný budoucí vývoj, s cílem poskytnout komplexní a aktualizovaný pohled na toto téma, které v posledních letech přitahuje tolik pozornosti.
Budínský ejálet Eyálet-i Budin Budai vilajet Budimski vilajet
Budínský ejálet (turecky Budin Eyaleti, Budin Beylerbeyliği, Budin Paşalığı), kolokviálně též Budínský pašalík, byla vyšší samosprávní jednotka Osmanské říše ve středním Podunají. Jejím centrem byla někdejší uherská metropole Budín. Ejálet existoval mezi lety 1541 a 1686. Součástí pašalíku byla i Baranja (dnešní východní Chorvatsko kolem města Osijeku).
Za prvního valího byl jmenován Sulejman-paša, který byl původem Maďar. Turci, ale i příslušníci jiných muslimských národů říše (Bosňáci, Albánci), do ejáletu přicházeli zejména z jižnějších provincií říše. Muslimské obyvatelstvo se koncentrovalo hlavně ve městech.
Po dobytí Jageru a Velké Kaniži na přelomu 16. a 17. století byla tato města ustanovena jako centra nových ejáletů. Některé budínské sandžaky v Potisí byly připojeny k novému Jagerskému ejáletu, v Podráví byl zřízen Kanižský ejálet. Pod správu Budína tak nyní patřila pouze oblast kolem Dunaje od Ostřihomi po Moháč. Ejálet byl rozpuštěn roku 1686 Habsburky, kteří ovládli téměř celou Panonskou nížinu.
V 16. století Osmanská říše vedená sultánem Sulejmanem I. dobyla řadu pevností na jihu Maďarska. Po bitvě u Moháče v roce 1526, kde byl těžce poražen a usmrcen český a uherský král Ludvík Jagelonský, se vliv Osmanů rozšířil i na střední část Uherského království a osmanské jednotky vtrhly do Budy v letech 1526 a 1529.
V roce 1541 se Sulejman rozhodl konsolidovat dobytou oblast Budína a zřídit ji jako organickou součást říše. Odrazil vojska rakouského velitele Roggendorfa, který město obléhal, a 29. srpna 1541 převzal kontrolu nad městem, společně s městem na druhé straně Dunaje – Pešť. Poté ustanovil první středoevropský Ejálet (provincii) s hlavním městem v Budíně.
Ve stejném roce se dostalo pod osmanskou nadvládu několik dalších měst: Segedín, Kalocsa, Subotica. V letech 1543–44 dobyli Osmané oblasti v okolí měst Nógrád, Vác, Székesfehérvár, Pécs a Siklós, které byly začleněny do nového pašaliku.
V roce 1552 byla provincie rozšířena o nová území na severu a založena nová provincie okolo města Temešvár (rumunsky: Timişoara). Vojenská kontrola okolních oblastí byla řízena z Budína.
Následující rok se postup Osmanů zpomalil a území Budínské provincie se nezměnilo až do konce patnáctileté války a uzavřením Žitavského míru, kde Osmané ztratili území severně od Nógrádu.
Nicméně oblasti v okolí měst Eger a Nagykanizsa byli během těchto válek připojeny k Osmanské říši a tyto provincie byly krátce spravovány jako Sandžak.
Území Budinského pašaliku bylo tímto zřízením dvou sandžaků významně zmenšeno. Přesto zůstala nejvýznamnější osmanskou provincií ve střední Evropě kvůli strategické poloze Budína jako významného přístavu na Dunaji.
V 17. století osmanský velkovezírKara Mustafa nejprve dobyl další území Maďarska (ovládaném Habsburky) a část území Sedmihradska. Nicméně utrpěl velkou porážku v bitvě u Vídně v roce 1683 a tato porážka znamenala postupný úpadek osmanského vlivu ve střední Evropě. 2. září 1686 byl Budín dobyt vojsky Svaté ligy (koalice evropských katolických států zejména Rakouska, Polska, Benátek pod záštitou papeže Inocence XI.). Po prohrané bitvě u Zenty vojsky Evžena Savojského v roce 1697, se museli Osmané natrvalo vzdát prakticky celé části Uherska a Sedmihradska ve prospěch Habsburků.
Životní podmínky během Osmanské nadvlády
Vleklé války a přítomnost Turků přinesly Uhrám hospodářskou i demografickou katastrofu . Osmané využívali dobyté Uhersko hlavně jako základnu pro své další dobyvačné cíle a také jako zdroj daňových příjmů. Zemi sužovaly války, nebyla možnost zemědělské obživy, proto nastal posléze hladomor a velké úmrtí původního obyvatelstva.
V otázkách náboženství neměli ale Osmané snahy obracet uherské obyvatelstvo na islámskou víru. Tolerovali křesťanům víru katolickou i v té době v Uhrách šířící se (hlavně mezi šlechtou) protestantskou víru. To zejména z důvodů, že od křesťanských obyvatel mohli vybírat daně. Po dobytí Uherska Habsburky ke konci 17. stol. došlo k potírání všech nekatolických náboženstvích a formálně byla nařízena pouze jednotná katolická víra. Paradoxně i přesto zde nikdy, a už vůbec ne v době osmanské nadvlády, neproběhla masivní rekatolizace jako např. v českých zemích. Habsburkové se totiž obávali multináboženskou situaci Uher a zvláště Sedmihradska poškodit a relativně konsolidované území na neustále neklidné hranici s Osmanskou říší proti možným střetům oslabit.
.svg){kind=small}
Obrázky, zvuky či videa k tématu Budínský pašalik na Wikimedia Commons 
