Dnes je Daytonská dohoda tématem, které ve společnosti vzbuzuje velký zájem a debatu. Od svých počátků až do současnosti byl Daytonská dohoda předmětem studia a analýzy odborníků z různých oborů. Jeho dopad na životy lidí a na vývoj lidstva byl hluboký a jeho význam zůstal i v průběhu času. V tomto článku podrobně prozkoumáme nejdůležitější aspekty Daytonská dohoda, od jeho počátků až po jeho dnešní důsledky. Od svého vlivu na společnost až po jeho vliv na populární kulturu, Daytonská dohoda zanechal nesmazatelnou stopu v historii a v myslích lidí.
Daytonská dohoda | |
---|---|
Zleva doprava při podpisu Daytonské dohody: Milošević, Izetbegović a Tuđman | |
Data | |
Vypracováno | 14. prosince 1995 |
Strany | |
Signatáři | Slobodan Milošević, Alija Izetbegović, Franjo Tuđman |
Obsah | |
Cíl | ukončení války v Bosně a Hercegovině |
Všeobecná rámcová smlouva pro mír v Bosně a Hercegovině, známá jako Daytonská smlouva, Daytonské dohody, Pařížský protokol nebo Daytonsko-pařížská smlouva (chorvatsky i srbsky Dejtonski mirovni sporazum) ukončila konflikt v Bosně a Hercegovině. Dokument, kterému předcházelo několik neúspěšných smluv, ukončil pro celou Evropu překvapivý a krvavý konflikt v rozpadající se Jugoslávii. Byla uzavřena v listopadu 1995 na letecké základně Wright-Patterson u Daytonu v Ohiu. Formálně byla podepsána v Paříži 14. prosince 1995, zástupci západních mocností i představiteli Chorvatska, BiH a Srbska, tedy všemi zainteresovanými stranami.
Mírová smlouva řešila aktuální otázky, které tížily hluboce rozdělené obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny, tedy nejen podmínky národního usmíření, ale hlavně poválečné uspořádání a politické rozdělení moci. Republiku srbskou doplnila Federace Bosny a Hercegoviny, tedy chorvatsko-muslimský útvar. Stát byl prohlášen za de facto konfederací obou jednotek, tedy plně v principu "dualismu", obě nově vzniklé "entity" získaly rozsáhlou míru samosprávy, takže centrální vládě v Sarajevu připadá pouze minimum nezbytných pravomocí. Aby bylo možné zajistit pozitivní vývoj mírového procesu, byl zřízen i tzv. Úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu (OHR), který byl vybaven rozsáhlými pravomocemi, včetně rozpouštění politických stran. Samotný bosenskohercegovinský stát však zůstal rozdělený, jeho politický systém velmi složitý (stejně jako jeho ústava) a poválečnou spolupráci i nadále blokují odlišné zájmy, mnohdy v plně nacionalistickém duchu, jednotlivých subjektů, tedy entit.
Na dodržování dohody následně dohlížely na území Bosny a Hercegoviny mezinárodní jednotky SFOR.
Ačkoliv se základní koncepty Daytonské smlouvy začaly objevovat v mezinárodních jednáních již od roku 1992, samotná jednání následovala po neúspěšných mírových úsilích a urovnáních, např. v srpnu 1995 se odehrála chorvatská vojenská Operace Oluja, která byla z jednou z operací poté, co Srbsko neuznalo výsledky referenda o samostatnosti země a nasadilo armádu. Spolu s operací NATO Deliberate Force, tzn. bombardování vojsk bosenských Srbů, které následovaly po opakovaných útocích na mezinárodní mírové síly OSN IFOR.
Jednání se konala ve stínu masakru v bezpečné zóně Srebrenice a obvinění proti hlavním vojenských a vládním představitelům Bosenských Srbů před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Během září a října 1995 vyvíjelo mnoho světových mocností (především USA a Rusko, spojených do Kontaktní skupiny) tlak na vůdce všech tří stran, aby se zúčastnili jednání v Daytonu v Ohio.
Konference se konala od 1. listopadu do 21. listopadu 1995. Hlavními účastníky z regionu byli srbský prezident Slobodan Milošević (při absenci Karadžiće reprezentoval zájmy Bosenských Srbů), chorvatský prezident Franjo Tuđman a bosenský prezident Alija Izetbegović s bosenským ministrem zahraničí Muhamedem "Mo" Sacirbeyem.
Mírovou konferenci vedl americký ministr zahraničí Warren Christopher a vyjednávač Richard Holbrooke s dvěma spolupředsedajícími v podobě zvláštního představitele EU Carla Bildta a ruského ministra zahraničí Igora Ivanova. Klíčovým účastníkem v americké delegaci byl generál Wesley Clark (později se stal v roce 1997 velitelem vojsk NATO pro EU - SACEUR). Vojenským reprezentantem Spojeného království byl plukovník David Leakey (později v roce 2005 se stal velitelem EUFOR). Během jednání byla právním zástupcem delegace bosenské vlády Veřejná mezinárodní právní a politická skupina.
Zajištěné místo bylo vybráno dražbou, aby se omezila možnost účastníků jednat v médiích spíše než u vyjednávacího stolu. Na začátku jednání představily jednotlivé zúčastněné strany mapy, které představovaly jejich vizi rozdělení Bosny a Hercegoviny. Dne 8. listopadu 1995 se celkem šest nepříliš úspěšných jednání o tom, jaké má rozdělení státu na dvě entity být. Obdobná situace následovala i o několik dní později, což americké vyjednavače přimělo k názoru, že budou muset představit vlastní návrhy, jak má být vymezeno budoucí území Republiky srbské a Federace Bosny a Hercegoviny.
Dne 16. listopadu 1995 se mezitím domluvil jugoslávský prezident Milošević s Harisem Silajdžićem domluvil na vytvoření koridoru v blízkosti města Goražde. Tím tak byla poslední oblast v Podriní, kterou VRS nedobyla, spojena se zbytkem Bosny řízené ze Sarajeva. Jednalo se o první průlom v jednáních. Po jistou dobu nabízeli američtí vyjednavači Aliji Izetbegovićovi až 55 % území Bosny a Hercegoviny, on však nabídku nakonec nepřijal. Následně trval Slobodan Milošević na rozdělení zhruba v poměru 1:1, které také bylo zrealizována.
Poté, co se všechny strany shodly, byl dne 21. listopadu 1995 v Daytonu vypracován návrh smlouvy, byla úplná a formální smlouva podepsána 14. prosince 1995 v Paříži ve Francii také francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem, americkým prezidentem Billem Clintonem, britským premiérem Johnem Majorem, německým kancléřem Helmutem Kohlem a ruským premiérem Viktorem Černomyrdinem.
Současné politické rozdělení Bosny a Hercegoviny a struktura její vlády byly dohodnuty následně, jako součást ústavy tvořící doložku č. 4 Všeobecné rámcové smlouvy dohodnuté v Daytonu. Klíčovým prvkem bylo nakreslení hraniční čáry vnitřního společenství, na kterou odkazovalo mnoho úkolů vyjmenovaných v doložce.
Smlouva pověřila širokou škálu mezinárodních organizací monitorováním, dohledem a implementací částí smlouvy. IFOR vedený NATO (implementační síly) byly zodpovědné za implementaci vojenských aspektů smlouvy a rozšířeny 20. prosince 1995, kdy převzaly vojska UNPROFOR.
13. října 1997 požádala krajně pravicová Chorvatská strana práva Ústavní soud Bosny a Hercegoviny o anulování některých rozhodnutí a o potvrzení jednoho rozhodnutí Nejvyššího soudu republiky Bosny a Hercegoviny a především o přezkoumání ústavnosti Všeobecné rámcové mírové smlouvy pro Bosnu a Hercegovinu, protože prý podkopává integritu státu a může způsobit rozdělení Bosny a Hercegoviny. Soud dospěl k závěru, že není kompetentní k tomu, aby rozhodl spory týkající se zmíněných rozhodnutí, protože žadatelé nebyli subjekty popsané v článku VI.3 (a) Ústavy týkajícího se těch, kdo předložit případy soudu.
Byl to jeden z prvních případů, kdy musel soud čelit otázce legálnosti ústavy. Poznámkou obiter dictum týkající se Doložky IV (Ústava) a zbytku mírové smlouvy vytvořil soud aktuálně půdu pro právní jednotku celé mírové smlouvy, která dále vyjadřovala, že všechny doložky jsou hierarchicky na stejné úrovni. V pozdějších rozhodnutích to soud potvrdil užitím dalších doložek mírové smlouvy jako přímého základu pro analýzy a nejen ve smyslu systematické interpretace doložky IV. Nicméně protože soud odmítl současný požadavek žadatelů, nešel do detailů v kontroverzní otázce legálnosti procesu, v kterém vstoupila v platnost nová ústava (doložka IV) a nahradila tak bývalou ústavu republiky Bosny a Hercegoviny.
Před Daytonskou smlouvou kontrolovali Bosenští Srbové asi 46 % Bosny a Hercegoviny (23 687 km2), Bosenští Chorvaté 25 % (12 937 km2) a Bosňáci [zdroj?] 28 % (14 505).
Hercegbosenský kanton:
Západohercegovinský kanton:
Hercegovacko-neretvanský kanton:
Středobosenský kanton:
Zenicko-dobojský kanton:
Posavský kanton:
Podrinský kanton:
Sarajevský kanton:
Okres Brčko byl rozdělen takto: