Druhá bitva u Helgolandské zátoky

V tomto článku se ponoříme do vzrušujícího světa Druhá bitva u Helgolandské zátoky, prozkoumáme jeho původ, jeho dopad na současnou společnost a možné budoucí důsledky. Od svého vzniku upoutá Druhá bitva u Helgolandské zátoky pozornost různých publik, vyvolává debaty, úvahy a smíšené emoce. V průběhu let Druhá bitva u Helgolandské zátoky prokázal svůj vliv v různých oblastech, od technologie po umění, včetně politiky a populární kultury. Prostřednictvím podrobné analýzy se budeme snažit pochopit význam Druhá bitva u Helgolandské zátoky v současném světě a jeho potenciál transformovat realitu kolem nás.

Druhá bitva u Helgolandské zátoky
konflikt: První světová válka
HMS Calypso byl během bitvy těžce poškozen
HMS Calypso byl během bitvy těžce poškozen

Trvání17. listopad 1917
MístoHelgolandská zátoka, Severní moře
Souřadnice
VýsledekNejasný
Strany
Vlajka RN
Velká Británie
Vlajka Kaiserliche Marine
Německé císařství
Velitelé
D. W. Napier,
David Beatty
Ludwig von Reuter
Síla
1 bitevní křižník, 2 lehké bitevní křižníky, 8 lehkých křižníků, 6 torpédoborců 4 lehké křižníky, 1 torpédoborec
Ztráty
21 mrtvých a 70 zraněných potopený trawler, poškozený lehký křižník, 21 mrtvých, 40 zraněných

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Druhá bitva u Helgolandské zátoky byla poslední námořní bitvou mezi Royal Navy a německým námořnictvem, ke které došlo za první světové války.

Součástí britské strategie v Severním moři, bylo kladení rozsáhlých minových polí, které měly bránit průniku ponorek do Atlantiku a omezovat pohyb německého loďstva. Při kladení min a německých pokusech o odminování, docházelo často k šarvátkám mezi lehkými silami (minolovky, torpédovky, torpédoborce). Nájezdy britských torpédoborců v druhé polovině roku 1917, přinutily německou admiralitu nasadit na ochranu minolovek těžké jednotky, včetně bitevních lodí. Jedna z minolovných akcí přerostla ve střet, známý i jako Druhá bitva v Helgolandské zátoce.

Srovnání sil

Lehký bitevní křižník HMS Glorious - slepá ulička vývoje válečných lodí

Na 17. listopadu 1917 byla naplánována minolovná operace, kterou měly provádět tři půlflotily minolovek a 4. skupina prorážečů minových přehrad. Na jejich ochranu vyplul svaz kontradmirála Ludwiga von Reutera, skládající se z osmi torpédoborců, 2. předzvědné skupiny, kterou tvořily lehké křižníky Königsberg II, Frankfurt, Pillau a Nürnberg II. Krytí jim poskytovala dvojice bitevních lodí Kaiserin a Kaiser.

Jelikož britská zpravodajská služba měla dobrý přehled o německých operacích, rozhodl admirál David Beatty, že se Britové pokusí Němce chytit do pasti a zničit. Pro tento úkol shromáždil velké síly.

Jádrem úderných sil byla 1. eskadra křižníků pod velením D. W. Napiera. Skládala se z lehkých bitevních křižníků Courageous a Glorious se 4 torpédoborci. Doprovod tvořila 6. eskadra lehkých křižníků (4 lehké křižníky, 4 torpédoborce, vlajkový křižník Cardiff) a 1. eskadra lehkých křižníků (4 lehké křižníky, 2 torpédoborce, vlajkový křižník Caledon).

Podporu svazu poskytla 1. eskadra bitevních křižníků (viceadmirál William C. Pakenham), šlo o bitevní křižníky Lion, Princess Royal, Tiger, Repulse a New Zealand (posila od 2. eskadry). Tento svaz chránil lehký křižník Champion a 8 torpédoborců.

Vzdáleným krytím byla 1. eskadra bitevních lodí, složená ze 6 bitevních lodí s doprovodem 11 torpédoborců.

Průběh střetu

K místu střetu pluly pohromadě 1. eskadra křižníků s oběma eskadrami lehkých křižníků, 1. eskadra bitevních křižníků se držela o 10 mil pozadu a bitevní lodi dokonce o 50 mil pozadu. Když německé síly dopluly na místo setkání s minolovkami, zjistili, že pomocné minolovky tam nejsou. Kontradmirál Reuter se je na vlajkovém křižníku Königsberg II vydal hledat. Ostatní síly pokračovaly v přípravě na odminování. V 7:30 se objevil britský svaz a lehké bitevní křižníky Courageous a Glorious zahájily palbu, což bylo pro daleko slabší Němce nemilým překvapením. Velitel zbytku svazu, námořní kapitán Walter Hildebrand, nechal položit kouřovou clonu a kryl se třemi křižníky a torpédoborcem ústup minolovek. Všem kromě trawleru Kehdingen se podařilo uniknout.

Poté začal německý svaz, ke kterému se už připojil i Königsberg II, rovněž ustupovat. Britové, neobratně manévrující kvůli obavám z minových polí a mající špatný přehled díky kouřové cloně, mezitím zastavili svou beztak nepřesnou palbu. Když situaci pochopili, pokračovali v pronásledování a palbě. K útočníkům se přidal i bitevní křižník Repulse, který díky své vysoké rychlosti dohnal hlavní svaz. V té době došlo k prvním zásahům. Lehký křižník Cardiff, po zásahu třemi granáty ráže 150 mm, zachvátil požár. Krátce po 9 hodině zasáhl granát ráže 381 mm z Repulsu křižník Frankfurt a jeden ráže 152 mm zasáhl vlajkový Königsberg II. Němci pokládali stále nové kouřové clony, které ztěžovaly palbu.

Boj se v té době přesunul do oblasti, kde mělo být staré britské minové pole z roku 1915 a proto se část britských sil z boje odpoutala. Pokračovaly obě eskadry lehkých křižníků a Repulse. To už se ale střetnutí chýlilo ke konci, protože se do boje připojily bitevní lodi Kaiserin a Kaiser, které záhy lehce poškodily lehké křižníky Calypso a Caledon. Britské lodě před desátou hodinou obrátily a jejich ústup kryl palbou Repulse. Tomu se podařilo na velkou vzdálenost zasáhnout Königsberg II, který přišel o všechny komíny a vypukl na něm velký požár. Vážně poškozenou loď se ale podařilo zachránit. Tím střetnutí víceméně skončilo.

Závěr

Druhá bitva u Helgoladské zátoky byla velkým neúspěchem Britů, kteří přes soustředění značných sil nedovedli zničit mnohem slabší německý svaz a utrpěli i o něco větší ztráty. Problémem bylo, že britští velitelé neměli aktuální informace o poloze minových polí v oblasti, což mělo negativní vliv na jejich taktiku. Navíc palba britských lodí byla velice nepřesná. Britové dosáhli pěti zásahů (dva z Repulse napáchaly značné škody) a Němci sedmi. Z 3 170 granátů, vypálených britskými lehkými křižníky zasáhly jen tři. Naopak němečtí velitelé si počínali velice obratně a povedlo se jim uchránit jak svěřené minolovky, tak neutrpět významné ztráty.

Odkazy

Literatura

  • HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha: Libri, 2002. 232 s. ISBN 80-85983-89-3. 
  • Vladimír Hynek - Válečné lodě, 3. díl - První světová válka

Externí odkazy