V dnešním světě se Francis Poulenc stalo tématem velkého významu a zájmu velkého množství lidí. Od svého vlivu na společnost až po vliv na populární kulturu, Francis Poulenc upoutal pozornost milionů jedinců po celém světě. Ať už prostřednictvím studií, debat nebo jednoduše každodenních rozhovorů, Francis Poulenc prokázal svou důležitost v našem každodenním životě. V tomto článku do hloubky prozkoumáme různé aspekty Francis Poulenc, od jeho počátků až po jeho dnešní vývoj, s cílem osvětlit toto fascinující a relevantní téma.
Francis Poulenc | |
---|---|
Francis Poulenc a polská cembalistka Wanda Landowska | |
Základní informace | |
Rodné jméno | Francis Jean Marcel Poulenc |
Narození | 7. ledna 1899 Paříž, Francie |
Úmrtí | 30. ledna 1963 (ve věku 64 let) Paříž, Francie |
Příčina úmrtí | infarkt myokardu |
Místo pohřbení | Hřbitov Père-Lachaise (48°51′32″ s. š., 2°23′35″ v. d.) Grave of Poulenc-Manceaux |
Žánry | opera, klasická hudba a duchovní hudba |
Povolání | hudební skladatel |
Nástroje | klavír |
Významná díla | Dialogy karmelitek Lidský hlas Les biches Concert champêtre Organ Concerto … více na Wikidatech |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Francis Jean Marcel Poulenc (7. ledna 1899 Paříž – 30. ledna 1963 Paříž), byl francouzský skladatel a člen skupiny Pařížská šestka (Les six).
Poulenc se narodil v Paříži do rodiny farmaceutických magnátů (farmaceutická firma založená jeho předky existuje dodnes). Jeho matka, sama talentovaná klavíristka, poskytla synovi základní hudební vzdělání a díky bohatému rodinnému zázemí mu bylo umožněno studovat hru na klavír u španělského virtuóze Ricarda Viñese. V 18 letech (jako samouk) složil svou první skladbu Rapsodie Négre pro baryton a orchestr, která vyvolala v Paříži senzaci. V roce 1918 byl Poulenc povolán do armády, kde setrval do roku 1921.
Aby se Poulenc zdokonalil ve skladatelské technice, tři roky docházel k učiteli Charlesovi Koechlinovi. Pro Poulencův život i jeho tvorbu byl významný rok 1935, kdy při autonehodě zahynul jeho blízký přítel Pierre-Octave Ferroud. Tato tragická událost podnítila Poulenca k návratu ke katolické víře, kterou v mládí ztratil. V další fázi jeho tvorby se proto objevují vážnější duchovní skladby.
V letech 1953–1956 složil Poulanc své nejrozsáhlejší dílo – operu Dialogy karmelitek. Mezi jeho poslední díla patří hobojová a klarinetová sonáta. Poulenc náhle zemřel na srdeční infarkt v Paříži, kde je také pochován.
Poulenc, člověk svébytného vtipu a duchaplnosti, byl homosexuál a jeho soukromý život byl velmi pestrý. Jeho prvním dlouhodobým partnerem byl malíř Richard Chanlaire. Vztahy s ostatními muži (například barytonistou Pierrem Bernacem, pro nějž napsal několik děl) zůstávají zahalené rouškou tajemství. Měl však vztahy i se ženami, zamýšlel se oženit s dlouholetou přítelkyní Raymonde Linossierovou, čemuž však zabránila její smrt. Poulencův život ovlivnilo několik tragédií, při kterých přišel o blízké přátele; nejdřív o spisovatele Raymonda Radigueta, který zemřel na tyfus, a později skladatele Pierra-Octava Ferrouda.
V roce 1950 se hudební kritik Claude Rostand o Poulancovi vyjádřil, že je to „napůl darebák, napůl mnich“ („le moine et le voyou“). Tento výrok se okamžitě vžil a nechybí v žádné Poulencově biografii. Upozorňuje totiž na zvláštní polarizaci skladatelovy osobnosti i jeho díla.
Ony dvě zmíněné kontrastní stránky skladatelovy osobnosti se odrazily i na jeho tvorbě – zanechal na jedné straně mnoho odlehčených klavírních skladeb a sonát, na druhé straně hluboká a závažná vokální hudební díla. Stylově má nejblíž k neoklasicismu, byl spíš konzervativní a na rozdíl od kolegů z Pařížské šestky se důsledněji držel diatoniky. Ve všech oblastech tvorby je patrná nezvykle bohatá melodická invence. Poulenc, jenž neměl klasické skladatelské vzdělání, přinesl do francouzské hudby nové melodie, nadhled, vtip a eleganci. Časem si vybudoval ustálené harmonické postupy a používal své typické harmonické přechody. Rád skládal díla pro klavír, na němž sám jako interpret vynikal, a vokální díla. Měl v oblibě více dechové nástroje, než smyčcové. Názory kritiků na Poulencovu tvorbu se dodnes rozcházejí. Někteří ho odmítají brát vážně a tvrdí, že jeho díla hraničí s kýčem, jiní ho považují za nejpřínosnějšího člena Pařížské šestky.