Germánské jazyky

Tento článek se bude zabývat tématem Germánské jazyky, které v posledních letech získalo velký význam. Germánské jazyky je téma, které v dnešní společnosti vyvolalo rozsáhlou debatu, jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Prostřednictvím různých úhlů pohledu a přístupů bude analyzováno mnoho aspektů, které obklopují Germánské jazyky, a také jeho dopad na různé oblasti každodenního života. Budou prozkoumány jeho původ, jeho sociální, politické a ekonomické důsledky, stejně jako jeho dopad na populární kulturu a technologii. Tento článek se snaží nabídnout komplexní pohled na Germánské jazyky a poskytnout čtenáři širší a hlubší porozumění tomuto dnes tak aktuálnímu tématu.

Dnešní rozšíření v Evropě: Severogermánské jazyky
     islandština
     faerština
     norština
     švédština
     dánština
Západogermánské jazyky
     skotština
     angličtina
     fríština
     nizozemština
     dolnoněmčina
     němčina

Germánské jazyky představují jednu z větví indoevropských jazyků. Mluví jimi přes 450 miliónů osob a jsou i zeměpisně jedny z nejrozšířenějších.

Historie

Lingvisté se domnívají, že se větev germánských jazyků začala osamostatňovat již kolem roku 2000 př. n. l. Nejsou však žádné důkazy o tom, zdali někdy existoval germánský prajazyk, z něhož se postupem času odčlenily jednotlivé germánské jazyky, jak to známe u románských jazyků, jejichž původní jazyk latina je nám dobře známá, což též platí o způsobu a historických okolnostech vývoje jednotlivých románských jazyků. Někteří vědci dokonce popírají existenci germánského prajazyka. Vycházejí spíš z toho, že se některé jazyky sblížily a navzájem se ovlivňovaly.

Nejstarším souvislým germánským textem a zároveň jediným dokladem východogermánského jazyka jsou fragmenty gótského překladu Bible, pořízené biskupem Wulfilou ve 4. století.

Nejdůležitější kritéria vzniku

  1. ustálení přízvuku na první slabice;
  2. první posouvání hlásek:
    • p, t, k > f, þ, χ
    • b, d, g > p, t, k
    • bh, dh, gh > b, d, g;
  3. Přestavba gramatiky:
    • redukce původních osmi pádů na čtyři;
    • vznik „slabých“ adjektivních tvarů zakončujících na -n (např. něm.: dem schönen Mädchen ' hezkému děvčeti');
    • zánik většiny slovesných časů, mimo přítomný čas a minulý čas;
    • vznik slabých sloves s dentální příponou, např.:
      • angl. ask-ed,
      • něm. frag-t-e,
      • švéd.: fråga-d-e.

Rozdělení

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Literatura

  • Bethge, Richard: Konjugation des Urgermanischen, in Ferdinand Dieter, Laut- und Formenlehre der altgermanischen Dialekte, Leipzig 1900, 361.
  • Cercignani, Fausto: Indo-European ē in Germanic, in Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung, 86/1, 1972, 104–110.
  • Harbert, Wayne: The Germanic Languages, Cambridge 2007, ISBN 978-0-521-01511-0.
  • Haugen, Einar: Die skandinavischen Sprachen. Hamburg 1984, ISBN 3-87118-551-5.
  • Hutterer, Claus-Jürgen: Die germanischen Sprachen. VMA-Verlag, Wiesbaden 4. vyd. 2002, ISBN 3-928127-57-8.
  • Robinson, Orrin W.: Old English and Its Closest Relatives. A Survey of the Earliest Germanic Languages, Stanford (Calif) 1992, ISBN 0-8047-1454-1.
  • Schmidt, Wilhelm: Geschichte der deutschen Sprache. Stuttgart/ Leipzig 6. vyd. 1993, ISBN 3-7776-0501-8.
  • Schumacher, Stefan: 'Langvokalische Perfekta' in indogermanischen Einzelsprachen und ihr grundsprachlicher Hintergrund, in Gerhard Meiser und Olav Hackstein, Sprachkontakt und Sprachwandel, Wiesbaden 2005, 603f.
  • Wessén, Elias: Die nordischen Sprachen. Berlin 1968.