Irský nacionalismus

Irský nacionalismus je politické hnutí hlásající, že obyvatelé irského ostrova jsou osobitý národ a žádající pro tento národ vlastní, suverénní, národní stát. Irský nacionalismus vznikl jako jiné moderní evropské nacionalismy na konci 18. a na začátku 19. století, a protože vznikal v lůně britské monarchie a v časech, kdy Angličané odmítali Irsku přidělit byť jen autonomii, měl od počátku protibritský, protianglický a protimonarchistický osten (proto synonymem irského nacionalismu bylo do jisté míry i irské republikánství). Vzhledem k tomu, že Irsko bylo zemí převážně katolickou a Anglie (stejně jako Skotsko) zemí protestantskou, získal irský nacionalismus i osten protiprotestantský, což se ale později ukázalo jako problém, když měl reprezentovat všechny obyvatele ostrova a připravilo to půdu pro republikánsko-loajalistický konflikt v Severním Irsku.

Jako i jiné nacionalismy 19. století se irský nacionalismus snažil hájit osobitost irské kultury a podporovat ji. Patřila k tomu snaha zachránit irský jazyk. Zajímavostí je, že hegemonii angličtiny na ostrově se nacionalistům v zásadě setřást nepodařilo (na rozdíl třeba od českého nacionalismu, kterému se podařilo vzkřísit češtinu a odrazit nápor němčiny), přesto byl irský nacionalismus nakonec ve svém separatismu úspěšný. Je zjevné, že roli zde sehrál jiný vydělující a rozdělující faktor - a to zmíněné náboženství.

Typickým rysem irského nacionalismu byla jeho ochota k násilným akcím, někdy je irský nacionalismus označován za vynálezce moderního terorismu (feniáni ad.).

Prvním velkým projevem hnutí bylo povstání z roku 1798, silně ovlivněné francouzskou a americkou revolucí. Jeho organizátorem byla Society of United Irishmen. Britové na povstání reagovali ještě větším omezením irské nezávislosti (zákony o unii z roku 1800, vznik Spojeného království Velké Británie a Irska), což nacionalistické hnutí znovu posílilo. Dalším silným motivem k jeho růstu byl velký irský hladomor z 19. století, který byl v očích nacionalistů anglickým programem na eliminace vzpurných Irů, nikoli jen přírodní katastrofou. V reakci vznikaly radikální až teroristické organizace jako feniáni nebo méně radikální organizace jako Repeal Association Daniela O'Connella, Irish Confederation nebo Young Ireland, které zorganizovaly vzpouru v revolučním roce 1848. V 50. letech vznikly nové radikální organizace jako Irish Republican Brotherhood. Nacionalisté dlouho v irské politice přesto nehráli prim, převažoval umírněný proud irských parlamentních politiků žádajících autonomii v rámci Británie a práva pro katolíky. Avšak roku 1905 se nacionalisté pod vedením Arthura Griffitha zformovaly do velmi akceschopné strany Sinn Féin a během velikonočního povstání roku 1916 se stali vedoucí silou irské společnosti. Toto postavení udrželi i po první světové válce a dokázali v dalším krvavém konfliktu, irské válce za nezávislost, během níž se zformovala partyzánská Irská republikánská armáda, nakonec většinu Irska od Británie odtrhnout a založit v roce 1921 nezávislý stát, Irskou republiku. Po jejím založení, jímž byl hlavní cíl nacionalistického hnutí naplněn, se irský nacionalismus rekonfiguroval. K hlavním jeho idejím začala patřit ideologie irské jednoty (neboť část irského ostrova, Severní Irsko, zůstala součástí Británie, přičemž hlavní dělicí čára nebyla při tomto dělení nacionální, ale náboženská – katolicko/protestantská). Povětšinou se pojem "irští nacionalisté" (nebo republikáni) v současnosti užívá právě v Severním Irsku, jako označení podporovatelů sjednocení Severního Irska s Irskou republikou.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu irský nacionalismus na Wikimedia Commons