V dnešním článku se budeme věnovat tématu Jaroslav Durych, problému, který v poslední době vyvolal velký zájem a diskusi. Jaroslav Durych upoutal pozornost lidí z různých prostředí, od odborníků v oboru až po ty, kteří toto téma teprve začínají zkoumat. V tomto článku prozkoumáme různé perspektivy a úhly pohledu související s Jaroslav Durych s cílem poskytnout komplexní a obohacující pohled na tuto záležitost. Od jeho dopadu na společnost až po jeho globální implikace se ponoříme do podrobné analýzy, která nám umožní pochopit význam a složitost Jaroslav Durych dnes.
plk. MUDr. Jaroslav Durych | |
---|---|
Narození | 2. prosince 1886 Hradec Králové Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 7. dubna 1962 (ve věku 75 let) Praha Československo |
Místo pohřbení | Bubenečský hřbitov |
Pseudonym | Jaroslav Žabka |
Povolání | překladatel, básník, novinář, lékař, dramatik, spisovatel, kritik, publicista, literární teoretik a dramaturg |
Alma mater | 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy |
Děti | |
Rodiče |
|
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jaroslav Durych (2. prosince 1886, Hradec Králové – 7. dubna 1962, Praha) byl český vojenský lékař a katolický prozaik, básník, dramatik a publicista, který měl výrazný vliv na rozvoj českého katolicismu v první polovině 20. století.
Jaroslav Durych velmi brzy osiřel. Na přání babičky nejprve studoval gymnázium v Hradci Králové jako chovanec arcibiskupského konviktu v Příbrami, z konviktu byl později vyloučen za čtení zakázané literatury, konkrétně Renanových Apoštolů. Nicméně na církev nezanevřel, rozhodl se sloužit jí na poli kultury a vzdělání.
Vystudoval lékařskou fakultu v Praze, kterou dokončil v roce 1913, a protože studoval na vojenské stipendium, působil za první světové války jako vojenský lékař v Haliči. Po válce si v Přerově zřídil soukromou praxi, brzy se vrátil do vojenské služby, v československé armádě dosáhl hodnosti plukovníka. V letech 1923–1930 působil jako přednosta oddělení ve vojenské nemocnici v Hradisku u Olomouce. Zde také od roku 1925 vykonával funkci prvního kronikáře vojenské nemocnice. Řádným členem České akademie věd a umění byl zvolen 26. listopadu 1935, na členství rezignoval 7. října 1938.
Zejména v počátcích své tvorby byl Jaroslav Durych silně ovlivněn staroříšským vydavatelem Josefem Florianem (1873–1941) a jeho programem katolického vzdělávání. Zejména ve 20. letech Florianovo nakladatelství silně propagoval a hojně v něm publikoval a patrně i řada jím organizovaných akcí byla Florianem inspirována. Později se Durych stále více osamostatňoval, nicméně ve svých hlavních cílech, tj. snaze o zvýšení náboženské a kulturní úrovně českého katolicismu, zůstávali oba sjednoceni. Od roku 1937 byl rytířem Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského.
Za nacistické okupace a v době komunistického režimu v Československu žil Durych v izolaci a jeho díla téměř nebyla vydávána. Vyšlo mu pouze několik novinových článků, které napsal pod pseudonymy. Knihy jeho povídek vycházely během 60. let v nakladatelství Vyšehrad. Pohřben je na hřbitově v pražském Bubenči.
Jaroslav Durych bývá někdy označován za „disidenta 1. republiky“, protože oponoval antikatolicismu, který panoval v Československu mezi válkami a byl proto v ustavičných sporech s velkou částí tehdejších kulturních i politických elit.
Především na počátku své tvorby působil v českém kulturním prostředí se svým otevřeným a bojovným katolicismem dosti osaměle, teprve později se vynořili další velcí autoři katolické orientace, jako např. Bohuslav Reynek, Jan Čep, Jan Zahradníček či Jakub Deml, kteří vytvořili souvislejší vrstvu literatury katolické a spirituální orientace.
Velmi tvrdě kritizoval Karla Čapka, především za jeho pacifismus. Svými názory se řadí k nejkonzervativnějším autorům své doby.
Ve třicátých letech otevřeně podporoval frankismus ve Španělsku a ve své komentátorské tvorbě z tohoto období vyzdvihoval stranu generála Franca ve španělské občanské válce, kterou pojímal jako boj španělského katolicismu o přežití proti rudému barbarství. Za svůj občanský postoj byl často ideovými oponenty kritizován. Někteří z jeho obhájců ovšem upozorňují, že šlo pouze o reakci na minimálně stejně problematický postoj Karla Čapka a dalších autorů, kteří stejně nekriticky podporovali republikány.
Durych se ve své literární tvorbě soustřeďuje především na dobu pobělohorskou (po r. 1620) – tj. katolické baroko, v jehož duchu chápe i svou koncepci české minulosti. Dále lze říci, že se zabýval sociální problematikou a usiloval o pevný řád, který nacházel v náboženských jistotách a v hledání absolutna. Chudobu a bídu (která je u něj často ukazována na ženských postavách) nechápal jako sociální problém, ale jako Boží vyznamenání. Hlavní úlohu v jeho historickém díle nenesou masy, ale spíše schopní jedinci, kteří však nejsou pojímáni z hlediska romantické výjimečnosti. Díky kontrastům mezi dobrým a zlým a jejich věrném líčení, lze hovořit o „barokním naturalismu“.
Historické romány jsou nejvýznamnější částí Durychovy tvorby.
Ve svých několika dramatech se Durych soustřeďuje na náboženské příběhy.