V tomto článku prozkoumáme téma Jean-Marie Gustave Le Clézio z různých pohledů a úhlů s cílem poskytnout čtenáři ucelenou a kompletní vizi tohoto dnes tak aktuálního tématu. Budeme analyzovat jeho dopad v různých oblastech každodenního života, stejně jako jeho důsledky na globální úrovni. Prostřednictvím vyčerpávající analýzy se pokusíme odhalit její příčiny, důsledky a možná řešení a poskytneme relevantní údaje a vědecké důkazy, které podporují naše argumenty. Stejně tak se budeme spoléhat na názor odborníků v oboru, abychom obohatili diskusi a nabídli širokou a obohacující vizi o Jean-Marie Gustave Le Clézio. Čtěte dále a ponořte se hlouběji do tohoto fascinujícího tématu!
Jean-Marie Gustave Le Clézio | |
---|---|
Jean-Marie Gustave Le Clézio (6. prosince 2008) | |
Narození | 13. dubna 1940 (84 let) Nice |
Povolání | spisovatel, překladatel, romanopisec, esejista, autor dětské literatury, novinář a vysokoškolský učitel |
Stát | Francie |
Alma mater | Bristolská univerzita Université de Provence Aix-Marseille I Univerzita Nice-Sophia-Antipolis Université d'Aix-Marseille University of Côte d'Azur |
Žánr | román |
Významná díla | Zápis o katastrofě Poušť |
Ocenění | Nobelova cena za literaturu (2008) Stig Dagermanpriset Renaudotova cena Literarní cena prince Petra Monackého důstojník Řádu čestné legie … více na Wikidatech |
Manžel(ka) | Jémia Le Clézio |
Děti | Anna Jean |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jean-Marie Gustave Le Clézio, podepisující svá díla jako J. M. G. Le Clézio (* 13. dubna 1940, Nice, Francie), je francouzský spisovatel, romanopisec a překladatel, autor více než čtyř desítek děl. V roce 2008 získal Nobelovu cenu za literaturu.
Le Cléziův otec pocházel z Bretaně, matka z Francie. Dětství prožil střídavě v Nigérii, Francii a Velké Británii. Le Cléziovy literární začátky lze datovat do roku 1948, kdy jako osmiletý chlapec napsal knížku o moři. V roce 1963 debutoval románem Le Procès-verbal, za který získal Renaudotovu cenu. V průběhu celého svého života hojně cestoval po celém světě (Nigérie, Thajsko, Mexiko, Austrálie) a dlouhodobě pobýval u indiánských kmenů v Panamě a Guatemale, z těchto cest načerpal náměty pro romány a esejistické knihy. Od roku 1990 žije se svojí marockou manželkou střídavě v Albuquerque v Novém Mexiku, na ostrově Mauricius a také na jihu Francie ve svém rodišti v Nice.
Nobelovu cenu získal s odůvodněním, že jde o „autora zlomu, poetického dobrodružství a smyslové extáze, průzkumníka lidství za hranicemi panující civilizace a pod ní“. Do češtiny byla prozatím přeložena tato jeho díla: Zápis o katastrofě (1965), Horečka (1969), Bludná hvězda (1996), Poušť (1996), Lullaby (1996) a Mondo a jiné příběhy (2001).
Vydáním svých prvotních děl (Procès-verbal, La Fièvre, Le Déluge) v šedesátých letech se mladý spisovatel přiblížil k formalistickým výzkumům Nového románu zejména George Pereca, Michela Butora a Nathalie Sarrautové. Tím, že do svých děl zahrnuje téma smutku, strachu a bolu člověka žijícího v městském prostředí, pokračuje tak v existencialistických otázkách a tvrzeních. Navazuje zejména na Alberta Camuse. Procès-verbal připomíná jasně Cizince, ačkoli je zde zároveň určitá podoba s románem Nexus od Henryho Millera.
Avšak od konce šedesátých let získávají Le Cléziova díla osobnější tón, jsou méně poznamenané formalismem, přesto však neubírají na revoltnosti. V jeho publikacích převládá téma objevování jiného a nepoznaného, zájem o ekologii (Terra Amata, Le Livre des fuites, La Guerre ). Stále větší vliv na autorovu tvorbu mají také jeho cesty do zahraničí a zejména pak pobyt mezi indiány v Mexiku ( Les Géants ). Le Cléziovy eseje zobrazují jeho meditativní blouznění podnícené kulturou indiánů kmene Embera směřující k panteismu (L’Extase materielle), indiánskou společností, onirismem a drogovými experimenty ( Mydriase, Haï ), a také neustále přítomné téma hledání úniku ze současné západní a urbanizované společnosti.
Le Cléziovy společenské úvahy jsou však podmíněny i jinými vlivy. Autor sám uvádí jako svou inspiraci básníky Johna Keatse a W. H. Audena. Přiznává zejména vliv J. D. Salingera, kterého četl nejvíce ze všech autorů, Williama Faulknera a Ernesta Hemingwaye. Od prvního převzal Le Clézio rozpor mezi jedincem a společností. Od druhého lyričnost (více a více výraznější) a užití vnitřního monologu, “proudu vědomí” (flux de conscience ); od třetího projev a vystupování autora-cestovatele. Zároveň je také ovlivňován Lautréamontovým mysticismem, o němž napsal několik článků a předmluv a také o něm vydal jednu publikaci; některými z postojů a metod Henriho Michauxe (nenávist vůči společnosti, užití drog jako nástroje k rozšíření vědomí), kterému věnoval jednu svou studii; Jako inspirace mu sloužily také projevy duchovní rozepře Antonina Artauda, kterého vnímá jako předchůdce “toho snu o nové zemi kde vše je možné; (…) návratu ke kořenům vědy a poznání; (…) tohoto snu, směsi násilí a mysticismu”. Zkrátka, Le Clézio se nám jeví jako nenasytný autor, prahnoucí po objevování a odhalování nových obzorů, jak to sám dokazuje sepsáním předmluv pro autory rozličného původu: Margaret Mitchellová, Lao She, Thomas Mofolo, V. S. Naipaul a další.
Tento literární vývoj vede k fiktivním románům inspirovaných tématem putování, orinismu a meditace, které nachází velmi pozitivní ohlas u čtenářů, počínaje Mondo et autres histoires z roku 1978 a obzvláště Désert z roku 1980. Od té doby je Le Clézio charakterizován jako nezařaditelný a pokračuje ve zkoumání témat jiného a nepoznaného v Le Chercher d’or, Onitsha nebo Poisson d’or.
V roce 1980 se stává Désert prvním úspěšným Le Cléziovým románem.
Rozepře a odpor jsou všudypřítomnými rysy Le Cléziovych děl. Po obviňování urbanistické společnosti a její brutálnosti v jeho prvních dílech, se v autorově pozdější tvorbě objevuje všeobecné zpochybnění západní společnosti. Inspirován svou osobní zkušeností vyhlašuje tak Le Clézio cynicky “válku” obchodnímu světu (La Guerre), skandálnímu vykořisťování dětí (Hasard) a menšinových kultur ( od konce osmdesátých let podporuje organizaci ONG Survival International, kde je členem čestného výboru ). Zájem o životní prostředí a znečišťování, který je v Le Cléziových dílech opakovatelně zaznamenán, byl vyzdvihnut Švédskou akademií, která ho kvalifikovala jako “angažovaného ekologistického spisovatele”: pod tímto titulem je označen jako autor knih z let 1960-1970: Terra Amata, Le livre des fuites, La Guerre, Les Géants.
Tato revoltnost zůstává patrná i v autorových úspěšnějších dílech z osmdesátých let: nenávist ke koloniálnímu imperialismu (Désert) a k systému který je jeho důsledkem (Onitsha), odpor k válce ( První světová válka v Le Chercher d’or, válka v Biafře v knize Onitsha), k novým formám vykořisťování (prostituce, obchod s bílým masem… v Le Désert). Všechny tyto postoje a aktivity ho vedou na počátku 21. století k napsání děl s daleko více zahořklým tónem a více kritickým vůči modernizaci západního světa, obzvláště tomu tak je v románu Ourania (2005). Kniha popisuje příběh skupiny vědců z jednoho zatraceného mexického údolí, kteří kategoricky odmítají moderní svět. Jiným příkladem je román Raga.Approche du continent invisible (2006), horoucí obhajoba obyvatel ostrovů ležících v Oceánii, kteří jsou ohroženi globalizací.
V polovině osmdesátých let začíná Le Clézio zahrnovat do svých děl i osobnější témata, zvláště pak ta která mu připomínají jeho rodinu. Zápletky a osoby v jeho dílech jsou inspirovány jeho blízkými. Vypravěč Alexis, z Cercheur d’or (1985) je inspirován Le Cléziovým dědečkem Léonem, kterému je román věnován a který zároveň vypráví Voyage à Rodrigues. Tato tendence je ještě silnější v románu Onistha z roku 1991, vydaného na poctu Africe, který je inspirován Le Cléziovým dětstvím. Poté se do středu dění opět dostává Le Cléziův dědeček v díle La Quarantaine z roku 1995. Sklon k autobiografii se pak jasně projevuje v díle Révolutions z roku 2003. Po dědečkovi je na řadě Le Cléziův otec, který vystupuje v díle L’Africain z roku 2004 předtím než se Le Clézio nechá inspirovat svou matkou pro postavu Ethel Brun v knize Ritournelle de la faim.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku J.M.G. Le Clézio na francouzské Wikipedii.