Knihovna (instituce)

V dnešním článku se budeme věnovat tématu Knihovna (instituce), problému, který v poslední době vyvolal velký zájem a diskusi. Knihovna (instituce) upoutal pozornost lidí z různých prostředí, od odborníků v oboru až po ty, kteří toto téma teprve začínají zkoumat. V tomto článku prozkoumáme různé perspektivy a úhly pohledu související s Knihovna (instituce) s cílem poskytnout komplexní a obohacující pohled na tuto záležitost. Od jeho dopadu na společnost až po jeho globální implikace se ponoříme do podrobné analýzy, která nám umožní pochopit význam a složitost Knihovna (instituce) dnes.

Barokní knihovna premonstrátského kláštera v Praze na Strahově.

Knihovna (řidčeji též bibliotéka nebo moderně jako mediatéka) je instituce sloužící primárně ke zpřístupnění knihovních jednotek (tj. jakýchkoli samostatně evidovaných jednotek, nejen knih) veřejnosti.

Historie

Knižní lístek v knize z „bibliotheky pauperum“ při AG Praha-Bubeneč (30. léta 20. století)

Počátky knihoven lze vysledovat už ve starověku. Za první knihovny lze považovat archívy, úložiště tehdejších písemností. Nejstarší nálezy jsou z oblastí chrámů ve starém Sumeru, kde byly uloženy hliněné destičky s klínovým písmem. Mezi nejznámější starověké knihovny patří knihovna v Alexandrii, založená na sklonku antiky ve 4. století. Ve středověku knihovnickou funkci nejdříve převzaly křesťanské kláštery.

České země

První klášterní knihovna na území českých zemí vznikla v břevnovském klášteře na konci 10. století., od 12. století existovala proslulá Knihovna Metropolitní kapituly pražské. V období vrcholného středověku vznikala v klášterech skriptoria, písařské dílny sloužící k rozmnožování literárních děl.

V roce 1348 v souvislosti se vznikem Univerzity Karlovy byla založena též první světská knihovna v českých zemích. Je pravděpodobné, že svou knihovnu měly různé univerzitní koleje. Brzy je následovaly knihovny městském a farní, jako první je doložen Librář obecní, městská knihovna se sídlem na Staroměstské radnici v Praze. Knihy byly, zejména ve středověku, v knihovnách řazeny pomocí pultovního systému, drahocenné knihy ve zvláštním regálu či výklenku přivázané řetězem za dřevěnou knižní desku k polici.

Po vynálezu knihtisku došlo na přelomu 15. a 16. století k rozšíření privátních světských knihoven, patřících panovníkovi, šlechtickým či měšťanským rodinám nebo jednotlivcům z řad humanistů (např. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic a další).

V době církevních reforem císaře Josefa II. na konci 18. století nastává období rušení významného množství klášterů včetně jejich knihoven, místo toho vznikají knihovny veřejné, v období národního obrození také knihovny muzejní (Knihovna Národního muzea v Praze brzy po roce 1818) a čtenářské spolky (např. Čtenářsko-pěvecký spolek Rastislav v Blansku).

Knihovny v současnosti

Interiér Městské knihovny v Praze

Moderní knihovny přitom svému návštěvníkovi (čtenáři) neposkytují pouze služby spojené s knihami či periodiky (novinami a časopisy neboli seriály), ale nabízejí také další datové nosiče (MC kazety, CD disky, nejnověji i čtečky elektronických knih) a přístup na internet, někdy včetně přístupu do některých placených databází (např. Městská knihovna v Praze, MKP). Tatáž knihovna (MKP) disponuje i mobilními pobočkami (bibliobusy). Na ulici stojící volně přístupné knihovničky se někdy označují jako knihobudky (na ulici stojící skříně s knihami, ptačí budka-like skříňky, na nádraží v rámci projektu Kniha do vlaku, nebo bývalé telefonní budky), v současnosti (říjen 2018) je jich v Praze okolo patnácti v rámci projektu KnihoBudka a další nezávisle na tomto projektu, další jsou např. v Kaplici a Chrášťanech v jižních Čechách. Knihovny mohou být umístěny v různých netradičních prostorech, jako např. v ochozu bývalé bankovní dvorany (MFF UK v Praze na Malé Straně), bývalé zbrojnici (UP Olomouc), synagoze (Uherské Hradiště) nebo kině (Knihovna Kroměřížska). Moderní (novodobé) knihovny už většinou neslouží pouze jako půjčovny knih, ale jako zprostředkovatelské instituce médií a děl různého druhu a typu, pro jejich označování (ať už instituce jako celku nebo jejich dílčích částí) se proto kromě termínu knihovna užívá také dalších termínů s širším či užším významem jako např. mediatéka (zprostředkovává obrazové, zvukové a audiovizuální dokumenty), artotéka (zprostředkovává díla výtvarného umění), fonotéka (zprostředkovává zvukové dokumenty), lekotéka (zprostředkovává hry a hračky) aj.

Systém knihoven se v Česku řídí knihovním zákonem č. 257/2001 Sb., který nahradil dřívější knihovní zákon z roku 1959. Skenováním a zpřístupňováním knih, u nichž už vypršela autorskoprávní ochrana, na internetu, se knihovny zabývají v rámci projektu Kramerius. Vyhledávání a orientaci v knihovnách usnadňuje knihovní katalog, který může mít formu jmennou, předmětovou, systematickou, digitalizovanou či digitální. Veřejné knihovnické a informační služby (VKIS) je standard vymezený metodickým pokynem Ministerstva kultury, který určuje, které veřejné knihovnické a informační služby mají být poskytovány knihovnami zřizovanými nebo provozovanými obcemi a kraji na území České republiky. K 1. červnu 2016 se v Česku nacházelo 6 104 knihoven.

Dělení

Podle přístupnosti

  • soukromé (osobní, rodinné)
  • veřejné (často je však míra veřejnosti omezena, např. pouze pro registrované uživatele), zpřístupňují širokému okruhu čtenářů především beletrii a populárně-naučnou literaturu

Podle regionální působnosti

  • státní
  • oblastní
  • místní

Podle zaměření

Jedna knihovna může být zařazena ve více kategoriích (například Městská knihovna v Praze je jak knihovnou krajskou, tak knihovnou základní).

Knihovny v Česku

V Česku je zákony zaveden systém povinných výtisků publikací určených pro hlavní knihovny.

Systém knihoven v Česku tvoří:

Významné české knihovny

Významné zahraniční knihovny

Odkazy

Reference

  1. ↑ Slovník spisovného jazyka českého: Bibliotéka
  2. ↑ SAKÁLOVÁ, Elena. Mediatéka. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) . Praha : Národní knihovna ČR, 2003- . Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000002037&local_base=KTD.
  3. ↑ Knihovní řád Národní knihovny, část první, bod 2
  4. ↑ CASSON, Lionel. Libraries in the Ancient World. Yale: Yale University Press, 2002. 112 s. Dostupné online. (english) 
  5. ↑ S.R.O, Beneficio Media. Knihovny a knihy v českém středověku - Ústav práva a právní vědy. www.ustavprava.cz . . Dostupné online. 
  6. ↑ Ivan Hlaváček, Knihy a knihovny ve středověku. Praha 1965
  7. ↑ Martin Musílek, Šimon od Bílého lva. Den pražského měšťana v době vymknuté z kloubů, in: Staletá Praha 32/2, 2016, s.2-27.
  8. ↑ http://www.5plus2.cz/default.aspx?n=PETPLUSDVA&d=13.06.2014&e=CA-BUDEJOVICE#strana=4
  9. ↑ Kniha do vlaku. Svaz knihovníků a informačních pracovníků České republiky (SKIP), 2010-2018. Dostupné z: https://www.skipcr.cz/akce-a-projekty/propagace-cetby-a-knihoven/kniha-do-vlaku-projekt-mestske-knihovny-mikulov-a-cd-1 Archivováno 25. 10. 2018 na Wayback Machine.
  10. ↑ http://www.prahamestoliteratury.cz/cz/aktuality/91-praha-6-ma-poulicni-knihovnu/
  11. ↑ Archivovaná kopie. knihobudka.cz . . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-06-05. 
  12. ↑ Archivovaná kopie. jihocesky-kraj.5plus2.cz . . Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-17. 
  13. ↑ Knihovní zákon 257/2001 Sb. a návazné prováděcí přepisy . Národní knihovna České republiky, 2018-10-08 . Dostupné online. 
  14. ↑ Evidence knihoven - mkcr.cz
  15. ↑ Zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), § 3. . Dostupné online.

Související články

Externí odkazy

Enciclo
Wikious
Sapientia
Scientia
Boobota
Anandapedia
Sagapedia
Wikithot