Korunovace uherských panovníků

Korunovace uherských králů (maďarsky magyar királyok koronázása) byl státní a náboženský akt, během kterého docházelo ke pomazání, korunování korunou svatého Štěpána a formálnímu potvrzení právoplatného krále Uherska a později zemí Koruny svatoštěpánské. Prvním korunovaným uherským králem byl Štěpán I. koncem roku 1000. Naopak posledním korunovaným králem byl Karel IV. (rakouský císař Karel I.), který byl společně se svou manželkou narychlo korunován 30. prosince 1916 v Budapešti. Jediné dvě vládnoucí královny Marie I. (korunovace 1382) a Marie II. (korunovace 1741) byly formálně korunovány králem nikoliv královnou (maďarsky király nikoliv királyné, latinsky rex nikoliv regina). Po vydání Zlaté buly Ondřeje II. v roce 1222 musel každý nově korunovaný král složit korunovační slib, ve kterém se zavázal zachovávat zvyky země a její nepsanou ústavu.

Osobu oprávněnou korunovace uherské krále byl arcibiskup ostřihomský jako nejvýše postavení představitel katolické církve v Uhersku. Pokud korunovaci neprováděl arcibiskup ostřihomský zastupoval ho arcibiskup kaločský jako druhý nejvyšší katolický duchovní v zemi. Arcibiskup korunoval také manželky panovníků, ovšem toho právo si nárokoval i biskup veszprémský. Roku 1216 bylo dohodnuto, že v případě společné korunovace královského páru měl krále pomazat a korunovat arcibiskup ostřihomský a královnu biskup veszprémský. Pokud by ale byla královna korunována samostatně, měl se jejího pomazání ujmout arcibiskup a korunovaci samotnou provést biskup veszprémský. V několika málo případech pak korunovaci provedli jiní biskupové ze zemí Koruny svatoštěpánské. Ostřihomskému arcibiskupovi potvrdil právo korunovat krále Béla III., který byl se svolením papeže Alexandra III. sám korunován arcibiskupem kaločským. Roku 1211 potvrdil papež Inocenc III., že privilegium korunovat uherské krále náleží právě ostřihomskému arcibiskupovi. V novověku pak arcibiskupovi při samotné korunovaci krále asistoval také uherský palatin, který byl jako místodržitel a správce království nejvýznamnější osobou po králi.

Na rozdíl od jiných zemí jejichž králové byli korunováni, se uherští králové stali právoplatně uznanými panovníky až po řádně provedené korunovaci. Např. po smrti Františka Josefa I. během první světové války v listopadu 1916 bylo nutné aby nový král do konce roku schválil státní rozpočet na další rok. Bez řádné korunovace a složení slibu to dle předsedy uherské vlády nebylo možné a tak byla korunovace narychlo připravena a předposlední den roku 1916 provedena. V průběhu středověku byly stanoveny náležitosti řádné korunovace:

• Korunovaci musí provést arcibiskup ostřihomský,
• musí být vykonána korunou svatého Štěpána,
• musí proběhnout ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár),
• král musí být zvolen a uznán šlechtou.

Jediným nekorunovaným uherským králem byl Josef II. Pro jeho zálibu v nošení klobouků, ale nepřijetí Uherské koruny, byl proto v Uhrách nazýván jako král kloboučník (kalapos király). Obdobně za právoplatného krále není zcela uznáván Vladislav I., který sice byl korunován, ale jinou korunou, jelikož Svatoštěpánská koruna nebyla v jeho držení. Ostatní nekorunovaní uherští panovníci, kteří si nárokovali titul krále a nebyli šlechtou uznáni za krále, za ně obecně nejsou považováni (Jan Zikmund Zápolský, Gabriel Betlen, Imrich Tököly). Karel I. Robert z Anjou po nástupu na trůn podstoupil tři korunovace. První korunovace v květnu 1301 byla provedena v Ostřihomi nesprávnou korunou, tudíž chyběly dvě nutné podmínky. Ani při druhé korunovaci v Budíne uskutečněné v červnu 1309 nebyly tyto podmínky splněny. Až třetí korunovace v srpnu 1310 a následná Karlova vláda byla považována za legitimní.

V Uhrách bylo běžné nechat šlechtou potvrdit následníka jako budoucího krále. Ten byl následně ještě za života otce korunován tzv. mladším králem (latinsky rex iunior). Korunovace za života otce byla ve středověku běžná praxe, kterou v Uhersku zavedl již Ondřej I., když v roce 1057 nechal zvolit a korunovat králem syna Šalamouna. Ve 12. století se korunovace následníka stala běžným zvykem, který se v Uhersku na rozdíl od většiny evropských zemí udržel až do novověku. Posledním takto korunovaným králem byl v roce 1830 Ferdinand V.

Místo konání korunovace

První uherský král Štěpán I. měl být korunován o Vánocích roku 1000 v Ostřihomské bazilice svatého Vojtěcha z rukou arcibiskupa ostřihomského. Štěpán I. deset let poté ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérváru) založil baziliku Nanebevzetí Panny Marie. Po jeho smrti zde také byly uloženy jeho ostatky. Bazilika s hrobem prvního krále se na 500 let stala tradičním místem královských korunovací a byly zde uloženy korunovační klenoty. Poslední král, který zde podstoupil korunovaci byl Ferdinand I. Habsburský 3. listopadu 1527. O den později byla korunována jeho manželka Anna Jagellonská. Úplně poslední osobou zde korunovanou byla 23. února 1539 Isabela Jagellonská, manželka krále Jana Zápolského a sestřenice Anny Jagellonské.

Po bitvě u Moháče v srpnu roku 1526, při které zahynul i uherský král Ludvík Jagellonský a následné turecké okupaci jižní oblasti Uherska (včetně Budína, korunovačního města Stoličného Bělehradu a Ostřihomi) vyvstala potřeba stanovení nového správního centra země. Mělo to být město, ve kterém by byla zaručena bezpečnost panovníka a církevních hodnostářů a současně co nejblíže k Vídni. Volba tak padla na Prešpurk (dnešní Bratislavu) a korunovačním chrámem se trvale stala katedrálu svatého Martina v Bratislavě. Královské korunovace se v Prešpurku se několika výjimkami konaly mezi lety 1563 a 1830. Bratislava jako nové město korunovací zažila v tomto období svůj největší rozmach. Stala se sněmovním městem království, sídlem krále, arcibiskupa a nejdůležitějších institucí země. Prvním zde korunovaným králem byl Maxmilián II. Habsburský (syn Ferdinanda I. a Anny). Poslední korunovace v Prešpurku proběhla 28. září 1830, kdy byl korunován mladším králem Ferdinand V. (rakouský císař Ferdinand I.).

Korunovace Ferdinanda III. v prosinci 1625 nebyla kvůli probíhajícímu moru provedena v bratislavské katedrále, ale ve františkánském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Šoproni u hranicích s Rakouskem. V Šoproni byla roku 1681 korunována i Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská, třetí manželka Leopolda I.

František I. byl společně se svou první manželkou v červnu 1792 korunován v kostele svaté Máří Magdaleny v Budíně. Františkovi další manželky byly korunovány opět v bratislavské katedrále. Po vyhlášení rakousko-uherského vyrovnání a vzniku Rakousko-Uherska byli poslední dva uherští králové korunováni v Matyášově chrámu (kostel Nanebevzetí Panny Marie) v Budapešti.

• 
  Ruiny baziliky v Székesfehérváru
• 
  Katedrála svatého Martina, Bratislava
• 
  Matyášův chrám, Budapešť

Průběh korunovace

V novověku korunovace probíhaly přibližně takto: Ráno v den korunovace zazněly výstřely z děl. Král v uherské uniformě přijel na koňském hřbetu ke kostelu, kde byl přivítán arcibiskupem ostřihomským. Královna naopak přijela v kočáru. Korunovace vycházela ze římského pontifikálu a mohučského korunovačního řádu, který sloužil i jako základ pro korunovační řád českých králů. V chrámu se arcibiskup otázal krále, zda bude ochraňovat království, víru a církev svatou. Po králově souhlasu složil král korunovační přísahu a arcibiskup odříkal modlitbu. Během zpěvu Litanií král poklekl před oltář a byl arcibiskupem pomazán na pravém předloktí a mezi rameny. Poté arcibiskup opět pronesl modlitbu a byla začata mše. Po antifoně Graduále a Aleluja byly královi předány korunovační klenoty. Nejprve byl král během promluvy arcibiskupa opásán Mečem svatého Štěpána a přes ramena mu byl oblečen korunovační plášť. Následně král třikrát pozdvihl meč (vlevo, vpravo a vpřed). Klečící král byl poté korunován arcibiskupem za pomoci palatina a bylo mu do levé ruky předáno žezlo. Z úst palatina zaznělo „Vivat rex! Éljen a király!” („Ať žije král!”) a král byl usazen na trůn, načež bylo zpíváno Te Deum, následované Responsoriem. Mše byla zakončena arcibiskupovou modlitbou a gratulovací novému králi.

Korunovace královny tradičně probíhaly den po korunovaci krále. Pokud se král oženil až po své korunovaci, tak jeho manželka většinou podstoupila samostatnou korunovaci. Poslední dvě královny byly korunovány po korunovaci manželka. Královna byla nejprve pomazána a poté byla královně položena na rameno koruna svatého Štěpána a byla zde přidržována biskupy do té chvíle než byla (arci)biskupem korunována domácí korunou. Svatoštěpánská koruna pak byla vrácena na královu hlavu a královský pár se usadil na trůn.

Po skončení korunovace král opětovně složil veřejně přísahu (předříkanou králi arcibiskupem) a pasoval vybrané osoby na rytíře Zlaté ostruhy (aranysarkantyús lovag). Obdobně jako u českého zvyku po korunovaci pasovat rytíře Svatého Václava, se ani zde nejednalo o udělení dědičného titulu nebo členství v dynastickém nebo záslužném řádu, ale pouze o čestné vyznamenání bez jakéhokoliv privilegia. Vyznamenané navrhoval palatin a po roce 1867 pak předseda uherské vlády. Stejně jako u české obdoby nebyl počet jasně daný a měnil se při každé korunovaci. Např. Albrecht Habsburský pasoval 84, Karel III. 6, Marie Terezie 44, Leopold II. 33, František II. 48, Ferdinand V. 27, František Josef I. 28 a Karel IV. 47 rytířů.

Na nádvoří Budínského hradu (při poslední korunovaci) byl ze zeminy shromážděné ze všech uherských žup navršen umělý kopec na který korunovaný král vyjel na koni a na vrchu kopce ukázal mečem do čtyřech světových stran (symbolické vyjádření vůle chránit Uhersko). Poté se v Budínském hradu konala korunovační hostina a ve městě probíhaly lidové slavnosti.

Galerie

• 
  Korunovace Štěpána III. (1162)
• 
  Ferdinand V. na koni ukazuje mečem na světové strany (1830)
• 
  Korunovace Františka Josefa I. (1867)
• 
  Karel IV. skládá korunovační slib (1916)

Seznam korunovací králů a královen

V následujícím seznamu mohou chybět některé údaje. Pomozte Wikipedii tím, že je doplníte.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Coronation of the Hungarian monarch na anglické Wikipedii, Bratislavské korunovácie na slovenské Wikipedii a A magyar királyok koronázása na maďarské Wikipedii.

Literatura

• HOLČÍK, Štefan. Korunovačné slávnosti Bratislava 1563–1830. Bratislava: Nakladatelství Tatran, 1986. 84 s. ISBN 8055109486. 
• BAK, János M.; PÁLFFY, Géza. Crown and Coronation in Hungary 1000–1916 A.D. Budapešť: Bölcsészettudományi Kutatóközpont, 2020. 264 s. ISBN 9634162193. (maďarsky) 

Související články

• Svatoštěpánská koruna
• Uherské korunovační klenoty
• Uherský král
• Zlatá bula Ondřeje II.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Korunovace uherských panovníků na Wikimedia Commons
• THURSFIELD, Patrick. The last Habsburg coronation: Budapest - 1916. . Contemporary Review (January 1, 1996), 1996 . Na základě úryvku z knihy Miklóse Bánffyho, The Phoenix Land: The Memoirs of Count Miklós Bánffy (Londýn: Arcadia, 2003). Dostupné online. (anglicky) 
• REYNOLDS, David A. J. The last coronation: Mystery and strength . Hungarian review, 6. března 2017 . Volume VIII, No. 2 - History. Dostupné online. (anglicky) 
• GRUBER, Stephan. The Austro-Hungarian Dual Monarchy: the coronation of the Hungarian royal couple . Schloss Schönbrunn Kultur- und Betriebsges.m.b.H., 1996 . Dostupné online. (anglicky)