V současnosti je Mikuláš z Pelhřimova tématem, které upoutalo pozornost mnoha lidí po celém světě. S rozvojem technologií a globalizací se Mikuláš z Pelhřimova stal relevantním tématem, které ovlivňuje různá odvětví a společnost obecně. Od svého dopadu na ekonomiku až po vliv na populární kulturu je Mikuláš z Pelhřimova tématem, které vyvolalo vášnivé debaty a diskuze. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Mikuláš z Pelhřimova a prodiskutujeme jeho význam v dnešním světě.
Mikuláš z Pelhřimova | |
---|---|
Socha Mikuláše Biskupce z topolového dřeva, 280 cm vysoká, autor Matouš Háša (2009); umístěna je na městských hradbách Pelhřimova, zhruba v polovině ulice Příkopy | |
Narození | 1385 Pelhřimov |
Úmrtí | 1459 (ve věku 73–74 let) Poděbrady |
Alma mater | Univerzita Karlova |
Povolání | spisovatel, teolog a kronikář |
Nábož. vyznání | husitství |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Mikuláš z Pelhřimova zvaný též Biskupec (asi 1385 Pelhřimov – asi 1459 Poděbrady) byl český husitský kněz, bakalář svobodných umění, od roku 1420 hlava („biskup") nezávislé táborské církve. V teologických polemikách proti pražským mistrům byl hlavním mluvčím táborské strany a jejím největším literárním tvůrcem. Jeho spis Confessio Taboritarum měl mezinárodní ohlas v reformační literatuře a je znám i z tisků 16. a počátku 17. století.
Pocházel z Pelhřimova, patrně z měšťanské rodiny; narodil se asi v polovině 80. let 14. století. Absolvoval pelhřimovskou městskou školu a nejpozději od roku 1406 studoval na artistické fakultě pražské univerzity; v roce 1409 se stal bakalářem svobodných umění. V Praze byl svědkem vzrušujícího zápasu a činnosti mistra Jana Husa. Přimkl se k mistru Janovi, o čemž svědčí jeho členství v koleji královny Hedviky, založené do značné míry Husovou zásluhou záhy po vydání Dekretu kutnohorského. V roce 1415 byl vysvěcen na kněze a odešel na faru v Kondraci. Hned od počátku se angažoval v husitském hnutí a od vzniku Tábora až k jeho pádu patřil k jeho čelným duchovním představitelům.
V roce 1420 táborský lid „svorně zvolil Mikuláše z Pelhřimova, kněze a bakaláře umění, za svého biskupa neboli staršího, aby ho všichni jeho kněží uznávali za představeného a aby nikdo nekázal lidu slovo Boží, leda se svolením toho biskupa, i aby s ostatními kněžími věrně rozděloval peníze obce podle potřeby každého bratra, jak by se mu uzdálo." Byl sice nazýván biskupem, ale byl jen starším (seniorem), protože v důležitých věcech rozhodovala synoda kněžstva. Táborské kněze nesvětil a jeho moc se zakládala jen na volbě kněží a laiků. Byla vyslovena i domněnka, že přízvisko „Biskupec" zdědil po svém otci.
Poprvé vystoupil jako zástupce táborů a jejich věrouky na schůzi bohoslovců táborských a pražských v domě Petra Zmrzlíka v prosinci roku 1420, kde však nedošlo ke shodě. Zároveň obhajoval umírněné táborské učení proti hlasatelům radikálních pikartských a chiliastických myšlenek, které zastávala skupina táborských kněží v čele s Martinem Húskou a Petrem Kánišem.
Jako zástupce Tábora se účastnil snad všech sporů s pražskými univerzitními mistry. Výrazně se též podílel na formulaci táborského učení, např. na synodě v Písku v únoru 1422. Byl přítomen na jednání v Chebu (1432) o účasti husitského poselstva na basilejském koncilu a byl pak i jedním ze čtyř řečníků, kteří na koncilu hájili husitské zásady. Vystoupil na něm 20. a 21. ledna 1433 a zdůvodňoval artikul o trestání veřejných hříchů.
V roce 1443 naposledy hájil táborské učení proti pražským mistrům na kněžské synodě v Kutné Hoře. Synoda se rozešla bez dohody a odsunula rozhodnutí na sněm. Zemský sněm v roce 1444 schválil teologické stanovisko Jana Rokycany a učení táborských bohoslovců bylo odsouzeno jako bludné. Mikuláš z Pelhřimova a jeho stoupenci se však odmítli podřídit.
Jako starší táborských kněží měl nepochybně sídlit na Táboře a jistě tam po nějakou dobu i působil, ale nebylo tomu tak vždy. Po značnou část vlastního husitství byl duchovním správcem táborské obce písecké, která ovšem byla hned po Táboru nejdůležitější a patřila k hnutí už od jeho vzniku. V Písku je doložen jako farář i počátkem roku 1443. Když se v roce 1449 Písek podrobil zemskému správci Jiřímu z Poděbrad, odešel do Tábora. V srpnu 1452 se však Jiřímu poddal i Tábor a Mikuláš byl uvězněn na staroměstské radnici, dokud neslíbil poslušnost Janu Rokycanovi. Nicméně ani poté nebyl propuštěn, ale byl držen v žaláři na hradu zemského správce v Poděbradech. Tam si snad urychlil svůj skon pokusem o útěk, při němž utrpěl těžké zranění; zemřel patrně v roce 1459.
V nauce o eucharistii odmítl dogma o transsubstanciaci („přepodstatnění"), což je učení o reálné („skutečné") přítomnosti těla Ježíše Krista v této svátosti. Dle jeho názoru svátostný chléb (hostie) „není totožný s Kristovým tělem, sedícím v nebi na pravici Boží, ani tam není Kristovo tělo tak, jak někteří tvrdí, protože tento způsob přítomnosti by předpokládal zánik podstaty chleba a proměnu jeho podstaty v tělo Kristovo." Mikuláš tedy odmítá dogma, že podstata chleba a vína po konsekraci zaniká a je nahrazena podstatou těla a krve Kristovy. Podle jeho nauky je v elementech eucharistie (v hostii a vínu) Kristovo tělo přítomno duchovně a svátostně. Věřícím, kteří svátost řádně přijímají, dává Kristus „život, pastvu, rozkoš, posilnění duchovní, utěšení i všeliké nasycení."
Mikuláš dále vystupoval proti tomu, aby se mše sloužila v ornátech, zavrhoval očistec, modlitby za mrtvé, posty, svěcení svátků kromě neděle a všechny okázalé ceremonie církevní. Jenom bible mu byla pramenem křesťanství; nauky církevních otců jsou od lidí omylných a lze je přijímat, jen pokud jsou v souladu se zákonem Ježíše Krista.
Byl dále autorem Výkladu na Zjevení sv. Jana (asi z let 1425–1426), traktátu o večeři Páně a dalších spisů, zejména polemických a obranných; u některých se dochoval jen název.