Mstislav Rostropovič
V tomto článku o Mstislav Rostropovič podrobně prozkoumáme a analyzujeme všechny aspekty související s tímto tématem, které je dnes tak relevantní. Od jeho vzniku až po jeho dopad na společnost, přes jeho různé projevy a vývoj v průběhu času, se ponoříme do hloubkové studie, která nám umožní lépe porozumět důležitosti a významu Mstislav Rostropovič v našem každodenním životě. Prostřednictvím dat, výzkumu a odborných názorů poskytneme kompletní přehled, který nám pomůže toto téma zamyslet a objevit nové perspektivy, které obohatí naše znalosti o Mstislav Rostropovič.
| Mstislav Rostropovič | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Narození | 27. března 1927 Baku |
| Úmrtí | 27. dubna 2007 (ve věku 80 let) Moskva,  Rusko |
| Příčina úmrtí | kolorektální karcinom |
| Místo pohřbení | Novoděvičí hřbitov |
| Žánry | klasická hudba |
| Povolání | hudební skladatel, dirigent, hudební pedagog, violoncellista a klavírista |
| Nástroje | violoncello |
| Vydavatel | Deutsche Grammophon |
| Ocenění | Stalinova cena 2. třídy (1951) Zlatá medaile Royal Philharmonic Society (1970) Hudební cena Ernsta von Siemense (1976) Hudební cena Léonie Sonningové (1981) čestný doktor Lavalovy univerzity (1983) … více na Wikidatech |
| Manžel(ka) | Galina Višněvskaja |
| Děti | Jelena Rostropovičová |
| Rodiče | Leopold Rostropovič |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mstislav Leopoldovič Rostropovič (rusky Мстислав Леопольдович Ростропович, 27. března 1927 Baku, Zakavkazská SFSR, dnes Ázerbájdžán – 27. dubna 2007 Moskva, Ruská federace) byl ruský violoncellista a dirigent. Je považován za jednoho z nejlepších violoncellistů 20. století.
V rodném Sovětském svazu čelil umělecké perzekuci poté, co v roce 1970 otevřeným dopisem podpořil disidenty v čele se spisovatelem Alexandrem Solženicynem. Nakonec byl roku 1978 během svého zahraničního pobytu zbaven sovětského občanství, a roky vrcholu své umělecké kariéry tak strávil v emigraci v západní Evropě a ve Spojených státech. Do Ruska se poprvé vrátil až roku 1990.
Měl blízký vztah k Praze a Československu (a posléze Česku).
Životopis
Pocházel ze vzdělané hudební rodiny, jeho otec Leopold byl rovněž violoncellista, který studoval u Pabla Casalse. Matka Sofie Nikolajevna vyučovala hře na klavír, jeho starší sestra Veronika studovala hru na housle. Mstislavův děd Witold Rostropowicz byl původem polský šlechtic a jeho druhý děd Nikolaj Fedotov byl zakladatelem hudební akademie v Orenburgu, odkud se rodina před jeho narozením přistěhovala do Baku. Během druhé světové války přesídlili do Moskvy.
Hru na klavír se učil nejprve od své matky; do tajů violoncella ho zasvěcoval otec a po jeho smrti Semjon Kozolupov, známý violoncellový pedagog působící na moskevské konzervatoři. Rostropovič absolvoval pod jeho vedením moskevskou konzervatoř, kde studoval např. i u Šostakoviče a Prokofjeva. Rostropovič studoval také kompozici u V. Šebalina a D. Šostakoviče. Ještě během studia konzervatoře byl přijat na místo sólisty Moskevské filharmonie.
Díky úspěchům v mezinárodních soutěžích, zcela na počátku v soutěži v roce 1947 v Praze při Světovém festivalu studentstva a mládeže a zejména o tři roky později v interpretační soutěži Pražského jara (spolu s Daniilem Šafranem získal první cenu), si brzy vybudoval výjimečné renomé violoncellisty. Rok 1967 pak znamenal jeho průlom i jako dirigenta, když s velkým ohlasem řídil provedení opery Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského v moskevském Velkém divadle.
Používal nástroj "Duport" od Stradivariho, na kterém zanechal nedopatřením šrám Napoleon Bonaparte, když si jej prohlížel po koncertu violoncellisty J. L. Duporta.
Dopis na podporu Solženicyna
Už v padesátých letech se zastal svých nedávných pedagogů Dmitrije Šostakoviče a Sergeje Prokofjeva, když byli obviněni z formalismu. Nejvýraznějším projevem jeho odporu proti sovětskému režimu ale byl dopis, který zaslal v roce 1970 do redakce deníku Pravda. Zastal se v něm disidentů v čele s nositelem Nobelovy ceny Alexandrem Solženicynem.
V tomto dopise kritizoval potlačování svobody projevu a utiskování umělců, hudebníků či spisovatelů, jichž byl Solženicyn příkladem.
| „ | To nejlepší, co jsem v životě udělal, nebylo v mé hudbě, ale v jediné stránce tohoto dopisu. Od té chvíle moje svědomí bylo čisté a jasné. | “ |
| — Mstislav Rostropovič, 2002 | ||
Dopis nebyl v listu kontrolovaném komunistickou stranou nikdy zveřejněn, ale dostal se přes hranice a objevil se v západoevropském tisku.
Nucená emigrace
Společně se svojí manželkou (vynikající ruská sopranistka Galina Višněvská) nebyli zatčeni, ale postupně jim byly omezovány možnosti vystupování. Nesměli hrát v rozhlase a televizi, byly jim zakazovány koncerty ve velkých městech. Višněvská vzpomínala, že v tisku po moskevské premiéře nového nastudování Prokofjevovy opery Hráč nebyla vůbec zmíněna, přestože ztvárnila hlavní roli.
V roce 1974 jim byla udělena výjezdní víza, aby mohli přijmout pozvání k vystoupení v zahraničí. O čtyři roky později byli v Paříži zbaveni sovětského občanství (bylo jim navráceno až po pádu režimu v roce 1990). Pár se s dětmi usadil ve Spojených státech, kde Rostropovič v roce 1977 převzal vedení Národního symfonického orchestru ve Washingtonu po Antalu Doratim.
Dál se prezentoval i politickými gesty, například berlínským vystoupením v roce 1989. Hrál violoncellové suity Johanna Sebastiana Bacha na troskách stržené Berlínské zdi.
Návrat domů
Přestože je rehabilitoval již Michail Gorbačov před pádem železné opony, Rostropovič a Višněvská se dostali zpět do Ruska až v době blížícího se pádu komunistického režimu v roce 1990. První vystoupení v Rusku absolvoval jako host, za dirigentským pultem washingtonského orchestru při čtyřech koncertech v Moskvě a tehdejším Leningradu. V následujícím roce Rostropovič oficiálně podpořil v Moskvě Borise Jelcina v době srpnového puče konzervativních sil.
Později svůj život dělil mezi Rusko, Spojené státy a Francii. Zemřel po dlouhé těžké nemoci (v únoru a dubnu roku 2007 prodělal dvě těžké operace v souvislosti s rakovinou jater) 27. dubna téhož roku v moskevské nemocnici. Rozloučení s ním se konalo 28. dubna ve Velkém sále Moskevské konzervatoře, církevní obřad pak v Chrámu Krista Spasitele. Pohřben je na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.
Charitativní činnost
Byl znám i svými dobročinnými aktivitami. Stal se prezidenten Dobročinného fondu Višněvské-Rostropoviče, založeného v roce 1991, který pomáhal dětským léčebným zařízením Ruské federace, dále pak jedním z členů opatrovnické rady školy A. M. Gorčakova, která vznikla v duchu tradic Carskoselského lycea.
Soukromý život
V roce 1955 se oženil s ruskou operní pěvkyní Galinou Višněvskou. Měli dvě dcery, Olgu a Jelenu.
Vztah k Československu a Česku
K Československu a posléze k Česku měl Rostropovič velmi vřelý vztah. V roce 1950 se v Praze stal vítězem prvního ročníku violoncellové soutěže Pražského jara o cenu Hanuše Wihana. V roce 1952 natočil s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Talicha Koncert h-moll pro violoncello Antonína Dvořáka. Později prohlásil: „Tuto nahrávku Dvořákova violoncellového koncertu považuji za svou vůbec nejlepší. A i když jsem později tento koncert nahrál ještě sedmkrát, znamená pro mě nejvíc. Celý život jsem zůstal věrný tomu, co mě naučil Václav Talich.“
Otevřeně odsoudil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, která jej zastihla v Londýně, kde shodou okolností právě 21. srpna hrál Dvořákův koncert. Do Prahy se vrátil znovu až v roce 1991, kdy hrál na mimořádném koncertu Pražského jara u příležitosti stažení sovětských vojsk z Československa. V Praze koncertoval naposledy 30. května 1997 na festivalu Pražské jaro.
V roce 1998 mu Univerzita Karlova udělila čestný doktorát.
„eSACHERe“
U příležitosti 70. narozenin švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera (1906–1999) oslovil 12 skladatelů a společných přátel (Conrad Beck, Luciano Berio, Pierre Boulez, Benjamin Britten, Henri Dutilleux, Wolfgang Fortner, Alberto Ginastera, Cristóbal Halffter, Hans Werner Henze, Heinz Holliger, Klaus Huber a Witold Lutoslawski) s napsáním skladeb pro sólové violoncello, s použitím not obsažených v jeho jméně (eS, A, C, H, E, Re). Skladby jím byly částečně uvedeny v Curychu, 2. května 1976. Celý projekt „eSACHERe“ byl uveden (poprvé v kompletním provedení) českým violoncellistou Františkem Brikciem, 9. května 2011 v Praze.
| Skladatel | Skladba |
|---|---|
| Conrad Beck | Drei Epigramme |
| Luciano Berio | Les Mots sont allés ... |
| Pierre Boulez | Messagesquisse |
| Benjamin Britten | Tema 'Sacher' |
| Henri Dutilleux | 3 Strophes sur le nom de Sacher |
| Wolfgang Fortner | Thema und Variationen |
| Alberto Ginastera | Punena n° 2, op. 45 |
| Cristóbal Halffter | Variationen über das Thema eSACHERe |
| Hans Werner Henze | Capriccio per Paul Sacher |
| Heinz Holliger | Chaconne |
| Klaus Huber | Transpositio ad infinitum |
| Witold Lutosławski | Sacher-Variation |
Vyznamenání a ocenění
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d Kaňka, Michal: Vzpomínka na génia 20. století, In.: časopis Harmonie, duben 2017
- ↑ "The best step was not found in music, but in one page of this letter. Since that moment my conscience was clean and clear." Citováno z Rostropovich: A life in music, zpravodajský web BBC, 16. dubna 2002.
- ↑ Antonín Dvořák: Koncert h moll. Mstislav Rostropovič, Václav Talich, Česká filharmonie, Supraphon
Literatura
- Chentova, Sofja Michajlovna: Rostropovič. Přel. Cyril Polách. Praha: Český spisovatel, 1997. ISBN 80-202-0658-2.
- Kaňka, Michal: Vzpomínka na génia 20. století, In.: časopis Harmonie, duben 2017
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mstislav Rostropovič na Wikimedia Commons - Rostropovich: A life in music, zpravodajský web BBC, 16. dubna 2002. Anglicky
- Russian maestro Rostropovich dies, zpravodajský web BBC, 27. dubna 2007. Anglicky
- Zemřel slavný hudebník Mstislav Rostropovič, iDNES, 27. dubna 2007
- Mezinárodní soutěž Pražského jara
