Téma Nizozemská koloniální říše je tématem, které vyvolává zájem a debaty na dlouhou dobu. V průběhu let se stala předmětem studia, analýzy a reflexe pro odborníky a milovníky tohoto tématu. Nizozemská koloniální říše byl předmětem mnoha vyšetřování a jeho význam v dnešní společnosti je nesporný. V tomto článku prozkoumáme různé perspektivy a přístupy související s Nizozemská koloniální říše, ponoříme se do jeho nejdůležitějších aspektů a nabídneme kompletní a aktualizovanou vizi tohoto vzrušujícího tématu.
Nizozemská koloniální říše Nederlandse koloniale rijk
| |||||||
Geografie
| |||||||
Obyvatelstvo | |||||||
Státní útvar | |||||||
Státní útvary a území | |||||||
Nizozemská koloniální říše (nizozemsky Nederlandse koloniale rijk) začala být Spojenými provinciemi nizozemskými budována od let 1595/96, v období tzv. osmdesátileté války proti Španělské říši. Provincie, tvořící severní část Nizozemí, patřily k hospodářsky nejsilnějším regionům Evropy a tudíž, v logice doby, nizozemští obchodníci (kteří v této epoše zabezpečovali přibližně polovinu světového obchodu) hledali zdroje surovin a zároveň odbytiště svých výrobků i v nově objevovaných částech světa. Na rozdíl od Španělska a Portugalska však Nizozemsko, podobně jako např. Velká Británie či Švédsko, získávalo nová území prostřednictvím specializovaných soukromých společností (nejslavnější z nich byla Východoindická společnost), přičemž stát se přímo v koloniálních záležitostech angažoval až v pozdějších staletích, kdy společnosti začínaly mít ekonomické problémy. S místními vládci nejdříve Nizozemci zavírali obchodní dohody a dohody o nájmu území, což jim později umožnilo odkup větších území a vytvoření monopolu na obchod s exotickými komoditami (koření, drahé látky a dřeva, různé plodiny).
Nizozemští námořníci (např. Willem Barents, Willem Janszoon, Henry Hudson nebo Abel Tasman) se také podíleli na evropském „objevitelském rozmachu“ raného novověku, nově objevená rozsáhlá území (např. Austrálie) se ale často součástí nizozemské koloniální říše nestávala.
S politicko-hospodářským slábnutím mateřské země od poloviny 18. století se postupně rozsah nizozemské koloniální říše zmenšoval – Nizozemci přicházeli o území a základny ve prospěch dravějších soupeřů, zejména Británie. Do 20. stol. Nizozemsko vstupovalo už jen s državami v Malajském souostroví, Jižní Americe a Karibiku; v letech 1949–75 pak v rámci celosvětového procesu dekolonizace o všechna území přišlo (popř. jim samo udělilo nezávislost).
Nizozemsko nevlastnilo v Africe žádné souvislé území, pouze množství opěrných bodů, zakládaných od 17. století a roztroušených po celém africkém pobřeží od Senegalu po Mosambik. Nejdůležitější a nejpočetnější byly stanice v Ghaně (tzv. Nizozemské zlaté pobřeží), prodané Velké Británii v roce 1871.
Nizozemci měli velký počet opěrných bodů a obchodních stanic v Indii (především v průběhu 17. a 18. století), celý subkontinent poté postupně přešel pod britskou nadvládu. Nizozemsko vlastnilo také několik opěrných bodů na Blízkém východě: v Basře (dnešní Irák), v přístavu Mocha (Jemen) a také několik v Persii, z nichž nejvýznamnější byl opěrný bod v Isfahánu (1623–1747) a Bandar Abbásu (1623–1766). Malé nizozemské kolonie existovaly též na území dnešního Myanmaru, Tchaj-wanu, Thajska a Vietnamu.