V dnešním světě je Planetesimála téma velkého významu a zájmu širokého spektra populace. Jeho dopad se rozšiřuje na různé aspekty každodenního života, od vědy a techniky po politiku a kulturu. V tomto článku budou prozkoumány různé aspekty Planetesimála, analyzován jeho historický význam, jeho vývoj v čase a jeho vliv na současnou společnost. Prostřednictvím multidisciplinárního přístupu se snažíme nabídnout úplnou a podrobnou vizi Planetesimála, která umožní čtenáři pochopit její význam a důsledky v dnešním světě.
Planetesimály jsou malá kamenná nebo ledová tělesa o velikosti jednotek km, o nichž se předpokládá, že dala vznik sluneční soustavě.
Podle této v současnosti nejuznávanější teorie, vyslovené Viktorem Sergejevičem Safronovem (1917–1999), se původní zárodečná sluneční mlhovina po vzniku centrální protohvězdy zploštila do relativně plochého protoplanetárního disku. Z něj kondenzovala prachová zrnka, ze kterých pak (akrecí) – vzájemnými srážkami a následnou koagulací (slepováním) – vznikly planetesimály. Ty již byly dostatečně hmotné na to, aby na sebe působily významnou gravitační silou. Předpokládá se, že srážkami se z nich vytvořila ostatní větší tělesa sluneční soustavy – nejdříve protoplanety a pak i planety.
Planetesimály, které se při tvorbě planet neuplatnily, zůstaly ve sluneční soustavě jako planetky a meteoroidy.
Základní principy této teorie jsou obecně přijímány, ale její detaily ještě nejsou dostatečně prozkoumány. Podle matematických simulací např. třením planetesimál o plyn v protoplanetárním disku se výrazně snižuje jejich oběžná rychlost a planetesimály padají na Slunce.
Turbulence v plynu protoplanetárního disku mohou být tak velké, že dokáží vznikající balvany přivést tak blízko k sobě, že vlivem jejich vzájemné přitažlivosti může vzniknout přímo protoplaneta. Planetesimály by se tedy nemusely při vzniku planet uplatnit.