V tomto článku se budeme věnovat Svíčková demonstrace, tématu, které v současnosti přitahuje velký zájem. Svíčková demonstrace je téma, které vyvolalo debaty a diskuse v různých oblastech, ať už v politice, společnosti, vědě nebo kultuře. Svíčková demonstrace je již dlouho předmětem studia a výzkumu a jeho význam dnes stále roste. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Svíčková demonstrace a analyzujeme jeho dopad a relevanci v dnešní společnosti.
Svíčková manifestace nebo Svíčková demonstrace nebo Bratislavský velký pátek byla klidná manifestace občanů za náboženská a občanská práva a svobody v socialistickém Československu, která se odehrála 25. března 1988 na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě. Je dnes s odstupem času považována za jedno z nejdůležitějších vystoupení občanů a věřících proti komunistickému režimu v Československu. Tato manifestace byla završením aktivit tajné církve v komunistickém Československu.
Svíčková manifestace vznikla na podnět věřících, vyjádřila ale taky požadavek za plné dodržování občanských práv v Československu pro všechny občany – věřící i nevěřící. Kvalitou občanského odporu, šířkou záběru požadavků, odvahou vzepřít se totalitní moci a reálným utrpením ji lze považovat za systémový začátek definitivního pádu komunistické totality v Československu, ke kterému došlo po 17. listopadu 1989. Zásahem Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie) a Státní bezpečnosti (tehdejší tajná služba) proti Svíčkové manifestaci byla hrubě zasažena občanská práva a svobody a především, svoboda shromáždění zaručená Ústavou ČSSR z roku 1960. Byl porušen i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který ČSSR přijala v roku 1976 a také byly porušené závěry helsinského Závěrečného aktu KBSE z roku 1975 a Závěrečného dokumentu následné madridské konference z roku 1983.
Prvotní myšlenka na konání protestů vznikla v září 1987, kdy začal výkonný místopředseda Světového kongresu Slováků Marián Šťastný organizovat na 25. března 1988 protestní shromáždění před zastupitelskými úřady ČSSR ve světě za dodržování náboženských práv a svobod v ČSSR. Zprávu o tom poslal tajně (zabalenou v čokoládě) i Jánovi Čarnogurskému, jednomu ze slovenských katolických disidentů. Představitelé tajné církve na Slovensku se rozhodli připojit k této akci formou třicetiminutového pokojného shromáždění se svíčkami v rukou. Mezi organizátory patřili František Mikloško, Ján Čarnogurský, R. Fiby, Vladimír Jukl, Silvester Krčméry, Ladislav Stromček, E. Valovič, J. Roman, P. Murdza a Vladimír Ďurikovič. Od svého záměru neustoupili ani potom, když akce zahraničních Slováků selhala.
Na potlačení shromáždění věřících občanů bylo nasazeno celkem 953 příslušníků bezpečnosti. Celkem bylo zadrženo 126 občanů ČSSR a 12 cizích státních příslušníků, mezi nimi i akreditovaní novináři. Zprávu o shromáždění věřících a zásahu pořádkových sil proti nim předložili Předsednictvu ÚV KSČ v dubnu 1988 Ignác Janák a Peter Colotka. Zprávu přijalo Předsednictvo ÚV KSČ souhlasně a bez námitek. Ministr kultury Miroslav Válek nesouhlasil se zásahem proti demonstraci a rozhodl se rezignovat na svou funkci, k čemuž došlo na podzim 1988.
Po sametové revoluci začala vojenská prokuratura trestní stíhání majora ZNB Alexandra Kysuckého pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele pro nezákonné zadržení Františka Mikloška. Vzhledem k tomu, že František Mikloško společně s Jánem Čarnogurským navrhli zastavit jeho trestní stíhání, podala komise SNR prezidentovi republiky ve prospěch trestně stíhaného žádost o udělení milosti. Kromě Alexandra Kysuckého nebylo proti nikomu z politických a státních činitelů započato trestní stíhaní.