V dnešním světě je Vladimír Preclík tématem, které upoutalo pozornost milionů lidí po celém světě. Jeho význam a dopad se staly předmětem diskuse a analýzy v různých oblastech, od politiky po populární kulturu. Jelikož je Vladimír Preclík stále žhavým tématem, jeho vliv a dopady jsou i nadále předmětem výzkumu a debat. V tomto článku prozkoumáme různé pohledy na Vladimír Preclík, od jeho počátků až po jeho dnešní dopad, s cílem osvětlit tento fascinující fenomén.
ak. soch. Vladimír Preclík | |
---|---|
Karel Kuklík, portrét Vladimíra Preclíka, 60. léta | |
Narození | 23. května 1929 Hradec Králové Československo |
Úmrtí | 3. dubna 2008 (ve věku 78 let) Praha Česko |
Povolání | spisovatel, sochař, politik, učitel, grafik, výtvarník, řezbář, malíř a vysokoškolský učitel |
Manžel(ka) | Zdena Fibichová (od 1955) Jaroslava Preclíková (od 2006) |
Ocenění | Cena města Brna (1998) Artis Bohemiae Amicis (2004) |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Vladimír Preclík (23. května 1929 Hradec Králové – 3. dubna 2008 Praha) byl český sochař, malíř, řezbář a spisovatel, vysokoškolský pedagog, předseda uměleckého spolku Mánes. Během života vytvořil přes 800 soch a napsal dvanáct knih. Na zámku v Bechyni je otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka se stálou expozicí jeho děl. Stálá expozice jeho prací je také v jeho rodném Hradci Králové. V tamější katedrále sv. Ducha je umístěna Preclíkova busta (poprsí včetně rukou) čtvrtého římského papeže sv. Klimenta.
Narodil se v Hradci Králové. Studoval na Vyšší škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliér prof. Josefa Wagnera. Než vstoupil na umělecké školy, učil se řemeslo řezbářské v Hradci Králové.
Vystavoval od roku 1958 (již tehdy zaujaly jeho dřevěné moderní perfektně provedené sochy Dopravní prostředek, Staré provensálské město, Ježek, portréty Jana Wericha, Jaroslava Ježka a další) a uspořádal více než 80 samostatných výstav doma i v zahraničí. Získal řadu ocenění a uznání. V roce 1967 byl vybrán mezinárodní jury mezi největších 50 sochařů světa. V témž roce byl jeho více než čtyřmetrový dřevěný Strom života vystaven mezi uměleckými díly na světové výstavě EXPO ' 67 v Montrealu, kde se vedle sebe octla jména Preclík a Picasso. Je zastoupen ve všech krajských galeriích v České republice i ve významných muzeích v zahraničí (Centre Pompidou v Paříži, Middelheim v Antverpách…).
Jeho první manželkou byla akademická sochařka a malířka Zdena Fibichová, jejímž dědečkem byl hudební skladatel Zdeněk Fibich. Na svých dalších plastikách pracoval zejména ve svém novém atelieru v Braníku v Praze 4, kde rovněž převážně bydlel až do předčasného úmrtí Zdeny Fibichové. Dobrými přáteli byli Jan Werich a Vladimír Holan, které často navštěvoval ve vile v Praze na Kampě.
V 60. letech 20. století byl spoluzakladatelem a organizátorem proslulých Mezinárodních sochařských sympozií v Hořicích, obnovených po vnucené normalizační přestávce počátkem 90. let, která přivedla do Čech evropské i světové sochaře.
V době tzv. přestavby (1984–1985) vytvořil spolu s Miroslavem Horníčkem a Iljou Hurníkem několikadílný televizní seriál Československé televize formou kulatého stolu a diskuzního pořadu, nazvaný Trojhlas. V roce 1986 byla vydána stejnojmenná kniha, v níž ve vzájemné korespondenci vyslovují autoři – sochař, herec a muzikant – své názory na umění, své postřehy o lidech a věcech.
V roce 1975 vytvořil originální uměleckou sestavu polychromovaných moderních soch ve velkých skleněných lahvích, kterou slovně ocenil i jeho přítel Jan Werich.
Jako jeden z prvních podepsal v roce 1989 petici kulturních a dalších známých osobností „Několik vět“ na podporu iniciativy Václava Havla.
V roce 1990 byl jmenován profesorem sochařství na Vysokém učení technickém v Brně a spoluzakládal Fakultu výtvarných umění, jejímž se stal prvním děkanem (1993–1997). Roku 1990 realizoval též pomník s bronzovou sochou T. G. Masaryka (Vincenc Makovský) v Bystřici nad Pernštejnem a zvítězil v soutěži na návrh Památníku amerických osvoboditelů města Plzně 6. května 1945. Masarykův pomník v nadživotní velikosti s podstavcem v Preclíkově úpravě byl předtím postaven v ose Václavského náměstí a pěší zóny v Praze na Můstku u příležitosti tehdejší více než půlroční výstavy k výročí vítězství demokracie v Československu, konajícící se Na příkopě a v paláci U Hybernů.
Postupně byl poslancem ČNR za OF Východočeského kraje, předsedou Unie výtvarných umělců ČR, předsedou Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska, prezidentem Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích, založil Interlignum (sympozium pro dřevo v Deštném v Orlických horách) a Letní školu pro mladé sochaře na Orlíku. Byl rovněž členem Masarykova demokratického hnutí, jehož zakládací listinu podepsal v roce 1990. Byl předsedou S.V.U. Mánes, předsedou PEN klubu a předsedou občanského sdružení Křížová cesta, jež v roce 2004 založil s úmyslem ztvárnit novodobou křížovou cestu v krajině Kuksu, volně inspirovanou někdejší Kalvárií žirečských jezuitů a hraběte F. A. Šporka. Příběh utrpení a nadějí člověka (Křížová cesta 21. století) představuje cyklus patnácti zastavení vytvořených z hořického pískovce českými sochaři tří generací v čele s V. Preclíkem, který byl slavnostně otevřen 4. října 2008. Na úvodní mramorové stéle najdeme Preclíkův citát: „Každý z nás si nese svým životem vlastní křížovou cestu. A bez naděje se neobejdeme.“
S jeho synovcem, benešovským primářem MUDr. Zdeňkem Preclíkem, konzultovali nejen zdravotní, ale také filosofické a umělecké záležitosti. A rovněž „Preclíkovy ruce“ v chrámu sv. Ducha v Hradci Králové byly modelovány s neuvěřitelnou přesností podle rukou Zdeňkových.
Jeho přítel Jiří Kolář, s nímž rovněž umělecky spolupracoval, mu věnoval řadu svých prací (speciálně polepené housle a další koláže).
Zastupitelstvo města Brna udělilo cenu města Brna pro rok 1998 v oboru výtvarné umění profesoru Vladimíru Preclíkovi za celoživotní dílo a za významný přínos brněnskému vysokému školství.
V roce 1998 bylo v Bechyni v zámeckém parku, v pozdně gotické bývalé zámecké sýpce otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka.
Zajímavá souborná výstava Preclíkových děl na počátku nového tisíciletí byla v Městském muzeu pod věží Staré radnice na Masarykově náměstí v Třeboni, kde zaujal zejména nový portrét Jana Vodňanského.
Na pohřbu Vladimíra Preclíka v dubnu 2008 pronesl poslední rozloučení kardinál Dominik Duka a vyzdvihl jak Preclíkovo umění, tak jeho lidské vlastnosti.
V roce 1999 mu byla udělena Cena města Brna a v roce 2000 byl oceněn Zlatou medaili rektora VUT za zásluhy o rozvoj vysokoškolského učení v Brně.
V roce 2017 mu byl in memoriam udělen titul čestného občana města Hradce Králové. Hlasování o udělení titulu probíhalo již dříve, ovšem v letech 1999 a 2005 je městské zastupitelstvo naschválilo.
Předseda SVU Mánes | ||
---|---|---|
Předchůdce: Jiří T. Kotalík |
2005–2008 Vladimír Preclík |
Nástupce: Jiří T. Kotalík |