V dnešním světě je Bulovka (Košíře) problém, který se ve společnosti stává stále aktuálnější. Od svého vzniku je Bulovka (Košíře) předmětem diskusí a zájmu, generuje protichůdné názory a vzbuzuje zvědavost odborníků i laiků. Ať už díky svému dopadu na každodenní život, historickému významu nebo vlivu v různých oblastech, Bulovka (Košíře) se etabloval jako téma globálního zájmu. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Bulovka (Košíře) a prodiskutujeme jeho důležitost v současném kontextu.
Bulovka | |
---|---|
Obytná budova usedlosti Bulovka | |
Účel stavby | |
V současnosti rozdělena mezi dva majitele, obytná část slouží k bydlení, v hospodářské je jezdecký klub. | |
Základní informace | |
Sloh | pozdní baroko |
Přestavba | konec 18. století |
Stavebník | Ferdinand Bulla |
Současný majitel | jezdecký klub[pozn. 1], rodina Procházkova |
Poloha | |
Adresa | Jinonická 204/59, Praha 5 – Košíře, Česko |
Ulice | Jinonická |
Souřadnice | 50°3′40,69″ s. š., 14°22′40,45″ v. d. |
usedlost Bulovka | |
Další informace | |
Rejstříkové číslo památky | 40376/1-1407 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Usedlost Bulovka je starý hospodářský dvůr ležící v pražských Košířích nad areálem Waltrovky. Svou současnou pozdně barokní podobu získala přestavbou na konci 18. století.
Usedlost se rozkládá v blízkosti rozhraní Jinonic, Košíř, Radlic a Smíchova. Jde o poměrně rozlehlý, původně zemědělský areál sestávající z několika stavení kolem obdélníkového, skoro čtvercového dvora vystavěný na kopci s dominantní polohou, svou mohutností připomíná spíše tvrz než usedlost. Obytná patrová budova stojí na severní straně dvora, má mansardovou střechou a stlačené valené klenby. Dnes je citlivě opravena a doplněna o výtvarně zajímavé sluneční hodiny. Z hospodářských budov jsou zachovány a slouží doposud stodola, bývalé sýpky i chlévy. Za dvorem je rozsáhlá zahrada se zbytky původního sadu, ve kterém byly v 19. století skleníky. Opraven je i novogotický gloriet s lomenými okny sloužící v minulosti k odpočinku na malé vyvýšenině vzadu v zahradě. Tento fakt nasvědčuje tomu, že usedlost měla v už minulosti i charakter oddechového místa, neplnila jen ryze ekonomickou funkci tím, že zajišťovala zemědělskou činnost. Podobně tomu bylo i u mnohých jiných usedlostí na Smíchově. V případě Bulovky je velmi zajímavé i posazení ve volné krajině, které je dosud nedotčené. Při pohledu od západu terénní vlna připomíná val a umocňuje pohled na celý statek.
Obdobně jako stejnojmenná libeňská usedlost, po níž nese jméno Fakultní nemocnice Bulovka, má i tato usedlost jméno odvozeno od rodiny Bullů z Bullenau, kteří ji od 18. století vlastnili a zásadně přestavěli.
Již ve 14. století se na místě usedlosti rozkládala vinice známá pod jménem Pavlačka či Pavláčka. K vinnému lisu byly postupně přistavovány další hospodářské objekty a určovaly stavební dispozici usedlosti zachovanou dodnes. Vinice zanikly v průběhu 19. století.
Na konci 18. století usedlost zakoupil Ferdinand Bulla, člen bohaté úřednické rodiny. V průběhu 19. století se usedlost začala nazývat Bulová, později Bulovka. V letech 1874-1904 ji vlastnil Josef Barth. Ještě za jeho vlastnictví stál západně od usedlosti mezi Jinonickou ulicí a Vidoulí areál malé cihelny s kruhovou pecí a komínem. Barth roku 1898 žádal o svolení suchého lisu na cihly a zprovoznění strojovny s kotelnou. Od roku 1902 ji měl pronajatu Josef Schmidt. K roku 1913 vlastnil dvůr s kruhovou cihelnou Václav Procházka, který přistoupil do Jednoty pro zvelebení průmyslu cihlářského. Leopold a Václav Procházkovi přestavěli roku 1923 cihelnu na strojovou výrobu, dali postavit komín vysoký 25 metrů a kruhovou pec rozšířili na 20 komor (pro 8 tisíc kusů cihel na jednu komoru). Své výrobky dodávali do společné Prodejní kanceláře cihel ve Spálené čp. 2. Cihelna měla jeden šnekový lis Raupach, dva kolové mlýny a odřezávač a s hliništěm ji spojovala polní dráha. Ročně vyráběla 3-4 miliony cihel. V roce 1942 ukončila provoz a po znárodnění po roce 1948 byla zařazena mezi cihelny k likvidaci. Bývalé hliniště je zarostlé a sousedí s přírodní památkou Vidoule. V odkrývkách cihlářské hlíny byly nalezeny vzácné fosilie savců, včetně mamuta, nosorožce, pravěkého obrovského jelena, tura a drobnějších druhů koní.
Kromě cihelny zde bývala i provaznická a soustružnická dílna. Usedlost ale sloužila hlavně zemědělské činnosti, je typickým příkladem starého hospodářského dvora, který svému účelu slouží již od středověku do současnosti. Tuto funkci dokonce plnila i v období po kolektivizaci zemědělství, kdy tu hospodařil Státní statek Praha a od roku 1977 jezdecký klub[pozn. 1]. Současným majitelem usedlosti je rodina Procházkova.