V dnešním světě se Ladislav Pešek stal tématem velkého významu a zájmu široké škály lidí. Od profesionálů po nadšence, Ladislav Pešek upoutal pozornost mnoha díky svým mnoha aspektům a dopadu na různé aspekty každodenního života. Ať už na osobní, profesní nebo společenské úrovni, Ladislav Pešek se ukázal jako téma hodné analýzy a zamyšlení. V tomto článku důkladně prozkoumáme různé dimenze Ladislav Pešek a jeho význam v dnešním světě. Od jeho historie až po budoucí důsledky se ponoříme do vyčerpávající analýzy, která se snaží toto fascinující téma objasnit.
Pocházel z rodiny, která se po několik generací věnovala divadlu – mezi jeho prapředky z matčiny strany figuruje i jméno legendárního obrozeneckého autora a herce Václava Tháma. Byl synem herce Ladislava Pecha a herečky Emy Pechové, rozené Peškové. Jeho sestrou byla herečka Marie Waltrová. Na divadelní prostředí byl zvyklý již od dětství, rodiče ho s sebou brali na zkoušky.
Ladislav Pech studoval na reálném gymnáziu v Brně na Antonínské ul., obchodní živnostenské škole, ale po jejím absolvování odmítl nastoupit do papírenského obchodu. Od roku 1922 studoval konzervatoř v Brně. Během studia měl možnost krátkodobého působení jako stipendista v divadelní škole Maxe Reinhardta v Berlíně a také hrál od roku 1924 ve Státním divadle v Brně, kde působil společně s rodiči i po ukončení studia (1927) až do roku 1929. V té době začal používat umělecké příjmení Pešek po své matce, aby nedocházelo k záměnám s otcem. V roce 1937 si nechal příjmení změnit na Pešek úředně.
V letech 1928 a 1929 byl dvakrát pozván Karlem Hugem Hilarem k hostování v Národním divadle (ND) v Praze. Následně se stal členem činohry ND, kterým zůstal až do svého odchodu do důchodu 31. července 1976. Na scéně ND vytvořil více než 300 rolí rozmanitých charakterů. Měl komediální talent, ale dokázal zahrát i postavy tragické a psychologicky složité. Jednou z jeho nejvýraznějších rolí byl Chlestakov v Gogolově komedii Revizor, kterého hrál téměř dvacet let. Za protektorátu vytvořil nezapomenutelnou roli mazaného otroka v Plautově antické komedii Lišák Pseudolus, kterou nastudoval pod režijním vedením svého dlouholetého přítele Jiřího Frejky.
V letech 1943 až 1947 byl profesorem dramatického oddělení konzervatoře v Praze. V období 1947 až 1950 působil jako profesor na DAMU. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok na podporu nově vznikající Národní fronty.
Na přelomu padesátých a šedesátých let podával výkony jako Archie Rice v OsbornověKomikovi nebo Fortunato v GoldonihoPoprasku na Laguně. V divadle mu jeho kolegové říkali přezdívkou z dětství Lála. Byl skromný, poctivý umělec s velkým osobním kouzlem a přátelskou povahou.[zdroj?] Vyzařovala z něj vitalita a optimismus, tvůrčí energie a radost ze hry.[zdroj?] Od mládí sportoval, byl pohybově nadaný a fyzickou kondici si udržoval do pozdního věku.
Angažmá v Národním divadle ukončil v roce 1976 z vlastního rozhodnutí, protože dostával málo hereckých příležitostí a nesouhlasil s přístupem tehdejšího vedení k některým dalším hercům. V dalších letech hrával pohostinsky mimo Prahu, vystupoval v poetické kavárně Viola (dnes Divadlo Viola) a často natáčel v televizi. Napsal knihu vzpomínek Tvář bez masky (1977).
Jeho velkou láskou byla herečka Jiřina Štěpničková, se kterou žil v polovině třicátých let. V říjnu 1937 se oženil s Renatou Kuhovou, psychicky labilní fanynkou, která si sňatek vynutila pohrůžkami sebevraždou. Po několika letech se rozvedli. Podruhé byl ženat se Zorou Plichtovou (19??–1992), manželství uzavřel v srpnu 1942. V druhém manželství měl dceru Zuzanu.
Během svého života účinkoval ve více než osmdesáti českých filmech. Před kamerou debutoval v roce 1931 v roli Pepiho Kulíka ve snímku Miláček pluku. Mezi jeho nejvýznamnější role patří Áda Čuřil ve snímku Škola základ života (1938), Vojtěch Kulík z Cestě do hlubin študákovy duše (1939), role rozverných studentů hrál až do svých téměř čtyřiceti let. V pozdějším věku se divákům představil například jako muzikant v pohádce Obušku, z pytle ven! z roku 1955 a Albín Boček, penzionovaný gymnaziální profesor ve filmu Adéla ještě nevečeřela (1977). Naposledy se objevil ve snímku O sláve a tráve (1984).
↑Ladislav Pešek . Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online.
↑ abcCODR, Milan; KOPECKÁ, Jaroslava. Přemožitelé času sv. 20. Praha: Nezávislé tiskové centrum INTERPRESS MAGAZIN, 1990. Kapitola Ladislav Pešek, s. 150–154.
↑Výročí oslavila škola, ve které sedával Ladislav Pešek i Hugo Haas . Zpravodaj městské části Brno-střed 11/2013 . Dostupné online.
František Černý. Kalendárium dějin českého divadla, Svaz českých dramatických umělců a Český literární fond, Praha, 1989, str. 112, ISBN80-85096-02-1
František Černý. Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 56, 252, 323, 332, 335–6, 339, 340, 345–7, 349, 350, ISBN80-200-0782-2
František Černý. Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 190, 215, 240, 258–261, 264, 266, 274, 300
František Černý. Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 28, 6–8, 76, 109, 363, 383, 411, 415
Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 36, 81–2, 158, 161, 248, 306, 341, 345, 455, 465, ISBN978-80-200-1502-0
Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN80-7008-107-4. S. 46, 190, 324, 326, 542, 545.
Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977
Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 179, 205, 258
Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 249–253.
Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 35, 180
Josef Tomeš a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN80-7185-246-5. S. 554.