Mladé Polsko

Mladé Polsko (Młoda Polska) je označení pro polské umělecké hnutí z přelomu 19. a 20. století (nejčastěji je datováno do let 1890–1918), projevující se v literatuře, v hudbě a ve výtvarném umění. Název poprvé použil roku 1898 literární kritik Artur Górski (1870–1959) v cyklu článků o polské literatuře, uveřejňovaných v časopise Życie, který redigoval propagátor parnasismu Zenon Przesmycki (1861–1944).

Charakteristika hnutí

Mladé Polsko vzniklo jako součást evropského modernismu a novoromantismu a odkazovalo se na romantickou tradici nadřazenosti pocitů a emocí nad rozumem. S naturalisty je spojovala kritika měšťanské morálky, ale jinak se estetické názory jeho představitelů značně lišily. Vyplývalo to z dvojího tlaku na tehdejší polské umění: na jedné straně se polští umělci snažili ve svých dílech uplatnit moderní evropské umělecké postupy a výboje, na straně druhé je situace národa zbaveného samostatnosti nutila vytvářet díla, sloužící k posílení národního sebevědomí. Velký význam pro další vývoj jejich tvorby měla proto revoluce roku 1905. Další inspirací byly pro některé autory proměny, kterými procházela polská vesnice jako přední nositel národní myšlenky. Došlo také ke zvýšení zájmu o orientální literaturu a umění. Hlavními centry uměleckého života Mladého Polska byl Krakov a Lvov.

Po dosažení polské samostatnosti roku 1918 ztrácelo hnutí postupně na významu, přesto byly některé jeho prvky rozvíjeny i v dalším období.

Literatura

Autoři hlásící se k Mladému Polsku propagovali francouzský symbolismus a lartpourlartismus. (umění pro umění) a inspiraci hledali Schopenhauerově filosofii. V poezii se silně uplatňoval jak impresionismus, tak motivy vzpoury proti okolnímu světu a pesimismus, vedoucí až ke katastrofickým náladám, mysticismu a eschatologii. Tyto tendence vyvrcholily zejména v tvorbě básníků Stanisława Przybyszewskáho (1868–1927) a Tadeusze Micińského (1873–1918). K dalším básníkům Mladého Polska patřili Kazimierz Przerwa-Tetmajer (1865–1940), Bolesław Leśmian (1877–1937) a Leopold Staff (1878–1957).

V próze a v dramatu dochází k lyrizaci a subjektivizaci, k uvolnění konstrukce díla a k využívání symbolistických a expresionistických postupů. To se projevilo zejména v díle malíře, grafika, dramatika a básníka Stanisława Wyspiańského (1869–1907), který je považován za jednoho z klíčových zjevů Mladého Polska. Bájivým charakterem svého díla se k němu blíží dramatik Lucjan Rydel (1870–1918). K dalším představitelům Mladého Polska patřili prozaici Wacław Sieroszewski (1858–1945), Wacław Berent (1873–1940) a Władysław Orkan (1875–1930). Sympaticky byla mladou generací autorů přijímáno naturalistické dílo Gabriely Zapolské (1857–1921), se kterou sdíleli odpor k maloměšťáctví.

V období Mladého Polska došlo rovněž k intenzivnímu rozvoji literární kritiky, jejímiž představitel byli zejména Wilhelm Feldman (1868–1919), Tadeusz Boy-Żeleński (1874–1941) a Stanisław Brzozowski (1878–1911).

Svého vrcholu dosáhlo hnutí v letech 1900–1907, kdy vznikla nejvýznamnější díla Stefana Żeromského (1864–1925), Jana Kasprowicze (1860–1926), Władysława Reymonta (1867–1925) a Karola Irzykowského (1873–1944).

• 
  Zenon Przesmycki
• 
  Tadeusz Miciński
• 
  Jan Kasprowicz
• 
  Przerwa-Tetmajer
• 
  Bolesław Leśmian
• 
  Leopold Staff
• 
  Lucjan Rydel
• 
  Gabriela Zapolska
• 
  Wacław Sieroszewski
• 
  Wacław Berent
• 
  Władysław Orkan
• 
  Wilhelm Feldman
• 
  Tadeusz Boy-Żeleński
• 
  Stanisław Brzozowski
• 
  Stefan Żeromski
• 
  Jan Kasprowicz
• 
  Władysław Reymont
• 
  Karol Irzykowski

Hudba

V hudbě se pojmem Mladé Polsko označuje spolek hudebních skladatelů, který si kladl za cíl položit základy moderní polské hudby. . Vznikl roku 1905, kdy skladatelé Ludomir Różycki (1883–1953), Apolinary Szeluto (1884–1966), Karol Szymanowski (1882–1937) a Grzegorz Fitelberg (1879–1953) založili s finanční podporou mecenáše umění prince Władysława Lubomirského (1866–1934) polské nakladatelství mladých skladatelů pod názvem Mladé Polsko se sídlem v Berlíně. Jejich spolupráce trvala víceméně až do vypuknutí první světové války. Dalším skladatelem, který sice formálně nepatřil k Mladému Polsku, ale tvořil v jeho stylu, byl Mieczysław Karłowicz (1876–1909).

Skladatelé Mladého Polska navazovali na hudební novoromantismus a byli většinou žáky Zygmunta Noskowského (1846–1909). Chtěli vytvářet především originální a ne snadno dostupnou hudbu a zbavit ji závislosti na německých vzorech. Cítili potřebu sladit polské prostředí s evropskými tendencemi. Jejich hudba je stylisticky nejblíže hudbě Richarda Strausse. Podle nich se velké umění mohlo stát národním, aniž by se uchylovalo k folklorismu. Tohoto cíle dosáhl prakticky pouze Karol Szymanowski, který dospěl až k expresionismu.

Výtvarné umění

Malíři a sochaři, spadající do období Mladého Polska, navazovali na především romantické tradice. Mnoho z nich bylo ovlivněno symbolismem, ale nejrozšířenějším stylem byla secese. K předním představitelům hnutí patřili kromě již zmíněného Stanisława Wyspiańského především Jacek Malczewski (1854–1929), Wacław Szymanowski (1859–1930), Jan Stanisławski (1860–1907), bratr básníka Kazimierza Przerwy-Tetmajera Włodzimierz Tetmajer (1861–1923), Józef Mehoffer (1869–1946), Jann Raszka (1871–1945), Edward Okuń (1872–1945) a Witold Wojtkiewicz (1879–1909).

• 
  Jan Stanisławski: Wiatrak ukraiński (1883)
• 
  Stanisław Wyspiański: Barki na Sekwanie (1894)
• 
  Wacław Szymanowski: Kariatydy (1896)
• 
  Włodzimierz Tetmajer: Śmierć Azji (1900)

• 
  Jacek Malczewski: Śmierć (1902)
• 
  Józef Mehoffer: Dziwny ogród (1903)
• 
  :Witold Wojtkiewicz: Cirk (1905)
• 
  Edward Okuń: Motyle nocne (asi 1920)

Odkazy

Reference

Související články

• Polská literatura

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mladé Polsko na Wikimedia Commons