V dnešním světě získal Pneuma velký význam v různých aspektech života. Ať už na osobní, profesní nebo společenské úrovni, Pneuma hraje zásadní roli při rozhodování a způsobu, jakým čelíme každodenním výzvám. Pneuma je již dlouhou dobu předmětem studia a analýz odborníků z různých oborů, kteří se snaží lépe porozumět jeho dopadu na společnost. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Pneuma, od jeho vývoje v průběhu času až po jeho vliv na moderní život. Budeme také analyzovat její význam v individuálním a kolektivním rozvoji a také možné důsledky, které to má pro budoucnost.
Pneuma (řecké slovo πνεύμα s významem „vzduch“, „dech“, „duch“, v širším smyslu „dech života“) je vzdušná či ohnivá podstata světa. Jde o ústřední pojem stoicismu.
Pro první stoiky je Bůh opravdu dech šířící se celým světem, tvůrčí oheň, či přesněji řečeno směs ohně a vzduchu, ztělesňující aktivní princip. Ten, dále smíšen s pasivními živly, zemí a vodou, vytváří veškerá těla, zvířata, rostliny a minerály. V dokonalém smíšení s pasivní matérií propůjčuje pneuma tělům konzistenci, vnitřní pnutí (tonos), a zároveň zajišťuje jednotu světa, prodchnutého substancí nesoucí sémě všech věcí (logoi spermatikoi).
Během procesu integrace pojmů stoické filosofie do novoplatonismu a především pod vlivem křesťanství zduchovněl pojem pneuma do té míry, že překročil rámec alchymické či chemické teorie matérie. Stoická stopa se ztrácí kdesi v řecké alexandrijské alchymii. Zósimos z Panopole již označuje pojmem pneuma jakoukoli vzdušnou substanci. Lékařská literatura arabského a latinského středověku, inspirovaná Galénem, pak rozšířila stoickou představu causa contentiva, zajišťující soudržnost těl a jakožto spiritus innatus dávající bytostem život. Tak se mohla v alchymických naukách opět vynořit představa duchovní substance, která provívá svět a pod různými označeními vytváří podstatu tří říší přírody; velmi často si přitom alchymisté nebyli jasně vědomi jejího stoického původu.
Pojem pneuma můžeme rozpoznat v nesčetných variantách vazké vlhkosti, v níž přírodní filosofové a alchymisté od středověku až do 18. století spatřovali příčinu soudržnosti těl, jejich rozpínavosti i jejich hořlavosti – ať už jde o bitumen, síru, terra pinguis Johanna Joachima Bechera, flogiston Georga Ernsta Stahla, nebo dokonce o elektřinu. Zvláštní vlastnosti pneuma však lze spatřovat i v kvintesenci Jana z Rupescissy, nebo u Paracelsa, kde těla proniká a udržuje jemná substance. Důležitost koncepce se ukazuje ve snaze cestou destilace izolovat univerzálního ducha, který je předstupněm kovů i životním duchem. O tohoto ducha, nazývaného občas vzdušný sanytr nebo Spirit of nitre, se zajímali Robert Fludd, Michael Sendivogius, Johann Baptist van Helmont a další; Johann Rudolf Glauber jej nazval miraculum mundi.
Pierre Jean Fabre ve svém Palladium Spagyricum („Spagyrický chrám“, Toulouse 1624) výslovně sbližuje stoickou teorii duha, který dává světu sílu (spiritus mundi) s alchymickým učením o všepronikající substanci a ztotožňuje pneuma s „duchem světa“.
Pneuma je v Novém zákoně ze Starého zákona převzatý pojem pro vnitřní živý charakter člověka, který mu Bůh daroval a který je závislý na Božím ustanovení, odhaluje se postupně ve své hloubce, a tak odlišuje a současně udržuje pohromadě mnoho vzájemně se překrývajících pojmů: