V tomto článku se do hloubky podíváme na Pozorování a jeho význam v dnešní společnosti. Pozorování je tématem zájmu již dlouhou dobu a jeho dopad se týká mnoha aspektů moderního života. V průběhu let byl na Pozorování proveden rozsáhlý výzkum, jehož výsledkem bylo značné množství znalostí na toto téma. V tomto článku prozkoumáme různé pohledy a přístupy, které byly přijaty k Pozorování, a také jeho vývoj v čase. Kromě toho budeme diskutovat o praktických a teoretických důsledcích Pozorování v různých oblastech, od politiky přes vědu až po populární kulturu. Doufáme, že na konci tohoto článku jsme poskytli komplexní přehled o Pozorování a vytvořili lepší pochopení jeho důležitosti v dnešním světě.
Pozorování (observace) by se dalo obecně definovat jako smyslová percepce okolního světa. Je to cílevědomé, soustavné a plánovité vnímání jevů a procesů, které směřuje k odhalení podstatných souvislostí a vztahů sledované skutečnosti. Vědecké pozorování se na rozdíl od „laického“ pozorování dá definovat jako technika sběru informací založená na zaměřeném, systematickém a organizovaném sledování aspektů, fenoménů, které jsou předmětem zkoumání. Vědecké pozorování je jedna ze všeobecně akceptovaných vědeckých metod, a hraje tak důležitou roli v rámci kvalitativního a kvantitativního výzkumu.
Pozorování by mělo splňovat několik podmínek. Mělo by být přesně organizované, probíhat podle stanoveného plánu, pozorované jevy a procesy musí být přesně registrované. Závěr procesu pozorování tvoří analýza pozorovaných údajů.
Další podmínky musí splňovat také pozorovatel. Měl by mít zdravé smyslové orgány, schopnost přesného odhadu, schopnost koncentrace pozornosti (cca 20 minut), oproštění od negativních vlivů, schopnost přesného vnímání, oproštění se od předsudků a zaujatosti, vedení bezprostředních a přesných záznamů.
Pozorováním bez intervence (experimentu) nelze usuzovat na kauzalitu, ale pouze na korelaci.
Pozorování hojně využíval v druhé polovině 19. století etnolog a sociolog Frank Hamilton Cushing při svém pozorování indiánů Zuni, a dále pak například Bronisław Malinowski, Edward Evan Evans-Pritchard,nebo Margaret Meadová. Tento přístup platil pro antropology za hlavní přístup k etnografickému výzkumu. Přístup spoléhal na kultivaci osobních vztahů s místními obyvateli jako na způsob jak zjistit o kultuře co nejvíc a zahrnoval jak pozorování tak účast na společenském životě skupiny. Tím, že žili s kulturami, které studovali, dokázali vědci formulovat závěry na základě zkušeností z první ruky a získávat tak zcela nové poznatky. Stejná metoda je uplatňována na skupiny v rámci západní společnosti. Obzvláště se osvědčila při studiu subkultur nebo skupin se silnou identitou - jedině včleněním se do skupiny získá výzkumník skutečnou představu o jejím fungování.
Od osmdesátých let dvacátého století sílí hlasy zpochybňující schopnost pozorování poskytnout věrný vhled. Na popularitě získává formalizovaný program kvalitativního výzkumu známý jako zakotvená teorie iniciovaný Glaserem a Straussem. V reakci na tyto tendence vylepšila řada etnografů své metody, a to buď za účelem zvýšení replikovatelnosti, nebo v zájmu zakotvení svých interpretací do pečlivěji definované epistemologie.
Vývoj pozorování jako výzkumného nástroje tedy nebyl náhodným procesem. Podstoupil značnou míru sebereflexe a revize.
Nejpřehlednější dělením pozorování je jednoznačně dělení na pozorování přímé (smyslové – nejčastěji se jedná o pozorování prostřednictvím primárních zrakových a sluchových vjemů) a pozorování nepřímé (zprostředkované – např. prostřednictvím mikroskopu, dotazníku či videozáznamu).
Další dělení pozorování je na krátkodobé a dlouhodobé, které je optimální.
Podobně jako pro jiné vědecké metody platí i pro pozorování základní rozdělení na kvalitativní a kvantitativní v závislosti na charakteru získávaných informací. O účelu kvalitativního či kvantitativního pozorování se doktor Miroslav Disman vyjádřil následovně:
Vyznačuje vysokou mírou formalizace. Již před zahájením pozorování je stanoveno co, jak, jak často, kde a ideálně s jakými předpoklady vývoje budeme pozorovat. Pozorování tohoto druhu zpravidla dovoluje použití záznamového archu jakož i aplikaci více zaškolených pozorovatelů současně. Typicky se jedná o kvantitativní přístup ke zkoumání.
Pro nestandardizované pozorování je typický dost nízký až nulový stupeň formalizace. Dokonce i výběr souboru pozorovaných objektů se odehrává až v průběhu pozorování a na základě rozhodování pozorovatele. V praxi často představuje předchozí fázi standardizovaného pozorování a v takovém případě je jeho cílem konkretizace parametrů pozorování a vytvoření hypotézy. Z charakteru nestandardizovaných pozorování se dá usoudit, že se většinou jedná o metodu kvalitativního výzkumu.
Střední cestu najdeme v polostandardizovaném pozorování, které umožňuje na určité aspekty jevu nacházet odpovědi s použitím vysoce formalizovaného pozorování a na zbývající rozsah naopak nízkou mírou formalizace pozorování.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pozorovanie na slovenské Wikipedii.