Proletariát
V tomto článku se Proletariát stává ústřední osou analýzy a zkoumá její dopad v různých oblastech každodenního života. Od jeho vlivu na dnešní společnost až po jeho význam ve specifických oblastech, jako je vzdělávání, politika, ekonomika nebo kultura, se snažíme odhalit různé aspekty, které Proletariát zahrnuje. Prostřednictvím podrobné analýzy a kritické perspektivy má čtenáři nabídnout širokou a mnohostrannou vizi Proletariát, zdůrazňující jak její pozitivní aspekty, tak i její výzvy a rozpory. Tento článek si klade za cíl přispět k debatě a poznatkům o Proletariát, otevřít prostor pro úvahy a výměnu myšlenek.
Proletariát je ve společenské teorii Karla Marxe a v revolučním marxismu třída, jejíž příslušníci (proletáři, dělníci a zaměstnanci) nevlastní výrobní prostředky a jsou tedy svou obživou závislí na jejich vlastnících (kapitalistech, buržoazii). Ti toho využívají, nutí proletáře pracovat za nevýhodných podmínek a vzniklou nadhodnotu si přivlastňují. Cílem komunistů je pomocí proletářské revoluce výrobní prostředky vyvlastnit, učinit je majetkem celé společnosti, a tím vykořisťování a vůbec i dělení společnosti na třídy definitivně zrušit.
Od dělníků, proletariátu schopného organizované akce, odlišoval Marx tzv. lumpenproletariát (z něm. Lumpen, hadry), politicky zcela neschopný.
Historie
Slovo proletariát pochází z latinského proles, potomstvo, a v antickém Římě označovalo nejnižší společenskou vrstvu lidí bez majetku a bez práv, která obci přispívala jen tím, že měla děti. Od 4. století, když Římská říše trpěla úbytkem obyvatelstva, dostávali rodiče alespoň tří dětí automaticky občanská práva.
V polovině 19. století se slovo opět objevilo, nejprve ve francouzštině, pro popis společenského postavení zejména továrních dělníků. Vznik moderního proletariátu úzce souvisí s modernizací, zejména se vznikem průmyslu, který nabízel obživu i těm, kdo neměli vlastní půdu a v tradiční zemědělské společnosti by tak záviseli na příbuzných. Statisíce mladých lidí odcházely do měst, kde žili sice velmi chudě, ale samostatně a mohli dokonce zakládat vlastní rodiny. Podobný proces „proletarizace“ zemědělců, jaký v Evropě probíhal od konce 18. století, probíhá v současnosti například v Číně.
Bídné podmínky přistěhovalých dělníků zejména v anglických městech popsal například Charles Dickens. Zlepšení jejich osudu se věnovali tzv. utopičtí socialisté (Charles Fourier, Henri de Saint-Simon, Robert Owen). Protože tehdy zcela chybělo jakékoli sociální zákonodárství a pojištění, nebyla omezena délka pracovní doby ani práce dětí a protože dělníci neměli právo volit, organizovat se a stávkovat, přičemž byli nuceni přijímat práci za jakoukoli mzdu a za jakýchkoli podmínek, zavedl pro ně Saint-Simon označení „proletariát“. Sociální postavení dělníků v raném kapitalismu studoval také Karel Marx a později v knize „Kapitál“ vytvořil a zdůvodnil teorii vykořisťování a proletářské revoluce.
Zejména kvalifikovaní a vzdělaní dělníci se organizovali už v 18. století, nejčastější v podpůrných spolcích, aby se vyhnuli pronásledování. Širší organizace dělnického hnutí souvisela s revolucemi roku 1848, kdy Marx také vydal Komunistický manifest s heslem Proletáři všech zemí, spojte se! Nicméně myšlenka mezinárodní proletářské organizace se uskutečnila až roku 1864 jako První internacionála. Brzy nato začaly vznikat v různých zemích i první dělnické strany (v Německu 1864, v Čechách 1878, ve Francii 1879, ve Velké Británii 1899), které bojovaly především za volební právo.
Zejména v Německu si vláda uvědomila význam dělnického hnutí a kancléř Bismarck, aby vzal dělnickému hnutí vítr z plachet, prosadil od roku 1883 důležité sociální zákony. Práva dělníků podpořila také katolická církev (encyklika Rerum novarum 1891), regulace pracovní doby, práce dětí a žen nebo práce v noci se prosadila i v dalších zemích a kolem roku 1900 se začalo prosazovat všeobecné volební právo. Tím se postavení dělníků a zaměstnanců změnilo, takže i dělnické hnutí se začalo dělit na „reformní“ proud sociální demokracie (Druhá internacionála, 1889) a „revoluční“ proud komunismu, který i nadále užíval název „proletariát“.
S dalším zlepšováním právního i sociálního postavení dělníků ve vyspělých zemích světa, se špatnými zkušenostmi se sovětským komunismem a zejména s nástupem postindustriální společnosti po druhé světové válce se o proletariátu přestalo mluvit a slovo dnes patří jen do ideologie revoluční levice.
Odkazy
Literatura
- Ottův slovník nové doby, svazek 9, str. 174 – heslo Proletariát
- M. Petrusek (vyd.): Velký sociologický slovník, II., str. 863 – heslo Proletariát
Související články
Externí odkazy
Encyklopedické heslo Proletář v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
