V tomto článku prozkoumáme dopad a důsledky Sola fide na moderní společnost. Od svého vzniku až po vliv na různé aspekty každodenního života hrál Sola fide zásadní roli při utváření různých oblastí, jako je politika, ekonomika, technologie a kultura. Prostřednictvím hloubkové analýzy prozkoumáme, jak se Sola fide vyvíjel v průběhu času a jak formoval vnímání a jednání lidí po celém světě. Kromě toho se budeme zabývat kontroverzemi a debatami, které Sola fide vyvolal, a také jeho potenciálním dopadem do budoucna. Tento článek se snaží poskytnout komplexní a zasvěcený pohled na Sola fide a jeho význam v současné společnosti.
Sola fide (latinsky pouze vírou či pouhou vírou) je pojem, které tvoří základ protestantského učení a který označuje ideu, že člověk je před Bohem ospravedlněn nikoli tím, co koná, ale pouhým vztahem své víry k Bohu. Pojem sola fide patří k základním principům protestantismu (tzv. particulae exklusivae: sola scriptura, sola gratia, solus Christus). Biblickým základem tohoto učení je výklad Pavlova listu Římanům:
Slogan sola fide deklaruje, že ačkoli všichni lidé neuposlechli božího příkazu, Bůh prohlásil ty, kdo kladou svou důvěru, svou víru v to, co Bůh učinil skrze život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista, za poslušné (či spravedlivé). Tato lidská jistota spásy však není založena na tom, co dělá člověk sám, ale na tom, co Bůh v Kristu vykonal pro něj. Smíření člověka s Bohem je totiž možné pouze díky božímu milosrdenství, které se uskutečnilo skrze oběť Božího Syna. Učení sola fide v podobě, v níž je formuloval Martin Luther, přijímá většina protestantů, včetně luteránů, reformovaných církví a baptistů.
Katolická církev oproti tomu více zdůrazňuje, že víra bez praktického propojení se životem je mrtvá podle listu Jakubova:
Na základě toho například Tomáš Halík dodává, že oproti luterskému „pouze“ (sola) můžeme postavit katolické „nejen, ale i“.
V poslední době je velmi zásadním Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění přijaté 16. června 1998 Světovým lutherským svazem a 11. června 1999 Apoštolským stolcem (tj. Římem). Toto prohlášení překonává teologické neshody mezi katolíky a protestanty a vyjasňuje, že učení katolické církve i protestantů je v nauce o ospravedlnění shodné; neshody, k nímž docházelo, byly založeny jednak na vzájemném nepochopení, terminologických nejasnostech a odlišných důrazech jednotlivých církví. V tomto prohlášení se mj. praví: