V dnešní době se Staročeština stalo aktuálním tématem v různých oblastech společnosti. Jeho dopad se projevil v politice, ekonomice, kultuře a každodenním životě lidí. Od svého vzniku vzbuzuje Staročeština velký zájem a vyvolává debaty a diskuse o svém rozsahu a důsledcích. Tento článek se snaží prozkoumat různé aspekty Staročeština, analyzovat jeho vliv v různých kontextech a nabízí komplexní pohled na jeho význam v současné krajině. Prostřednictvím multidisciplinárního přístupu se snažíme řešit Staročeština z různých úhlů pohledu, čímž přispíváme k širšímu a obohacujícímu pochopení tohoto fenoménu.
Staročeština (stará čeština) označuje nejstarší fázi češtiny doloženou v písemných památkách. Fáze se vymezuje první polovinou 12. století, kdy staročeština navazuje na pračeštinu, až koncem 15. století, kdy nastupuje doba střední češtiny.
Raná fáze staré češtiny trvala do konce 13. století. V této době se ještě čeština objevuje značně torzovitě (na glosách a přípiscích), na začátku 13. století poprvé ve větách (zakládací listina litoměřické kapituly). Střední stará čeština je vymezována 14. stoletím, během kterého se objevila již větší psaná díla (Dalimilova kronika, Rožmberská kniha, v druhé polovině působí Tomáš Štítný ze Štítného). Posledním obdobím je čeština doby husitské (15. století).