V tomto článku se ponoříme do vzrušujícího světa Vladimír Menšík. Toto téma/osoba/datum od svých počátků až po svou relevanci dnes upoutalo pozornost bezpočtu jednotlivců v celé historii. Prostřednictvím tohoto psaní prozkoumáme jeho různé aspekty, analyzujeme jeho dopad na společnost a zamyslíme se nad jeho vlivem v různých oblastech. Vladimír Menšík je bezpochyby téma velkého zájmu, které si zaslouží být prozkoumáno a pochopeno do hloubky.
Vladimír Menšík | |
---|---|
Pamětní deska v Ivančicích | |
Rodné jméno | Vladislav Menšík |
Narození | 9. října 1929 Ivančice, Československo |
Úmrtí | 29. května 1988 (ve věku 58 let) Brno, Československo |
Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
Alma mater | Janáčkova akademie múzických umění v Brně |
Aktivní roky | 1953–1988 |
Choť | Věra Menšíková Olga Strnadová (sňatek 1963) |
Děti | Petr Menšík (* 1955) Vladimíra Menšíková (* 1957) Jan Menšík (* 1962) Martina Menšíková (* 1965) |
Významné role | Vacovský ve filmu Lásky jedné plavovlásky |
Umělecké ceny | |
národní umělec (1978) | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Vladimír Menšík (9. října 1929[pozn. 1] Ivančice – 29. května 1988 Brno) byl český herec, moderátor, lidový vypravěč a bavič, držitel ocenění národní umělec, otec herečky a moderátorky Martiny Menšíkové. V divadle hrál jen velmi málo – většinu ze svých 150 rolí ztvárnil ve filmu a televizi.
Rodák z moravských Ivančic přičichl ke kumštu v souboru písní a tanců Adolfa Pištěláka. Nejprve vystudoval průmyslovou školu a nějakou dobu pracoval v Brněnských strojírnách. Teprve později se pokusil dostat na Divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění, což se mu na druhý pokus podařilo. Zde vystudoval činoherní herectví a po absolutoriu v roce 1953 nastoupil do Vesnického divadla, kde jej v roce 1954 (v divadelní hře Hledač světla) objevil E. F. Burian, který jej také angažoval.
I přes to, že zde dostal spousty příležitostí a přestože byl divadlem zcela pohlcen, toužil zahrát si ve filmu. Jeho vůbec první účinkování před kamerou proběhlo ve snímku Velká příležitost, a to víceméně coby komparzista. Teprve ve snímku Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka, kde si zahrál italského mechanika, na sebe výrazněji upozornil. Kvůli své práci u filmu se dostal do konfliktu s E. F. Burianem, který film neměl v lásce. Z divadla odešel a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov.
K divadlu se vracel už víceméně ojediněle. V 50. a 60. letech se naplno rozjela jeho kariéra u filmu. Byl sice převážně komediálním hercem, ale dokázal bravurně ztvárnit i tragikomické či dokonce dramatické role. V 70. letech se již objevoval převážně v komediálních rolích, a to jak ve filmech, tak i v pohádkách a seriálech. Menšík byl velký bavič, konferenciér a hlavně excelentní vypravěč. Vystupoval doslova ve stovkách televizních pořadů a ve filmu a televizi vytvořil přes 150 rolí. Za zmínku stojí mezi jinými pořad Bakaláři a nezapomenutelné konferování silvestrovských estrád. Byl silný kuřák a také často pil alkohol, ale s pitím a kouřením přestal kvůli zdravotním problémům – už od mladých let trpěl těžkým astmatem (v šestnácti letech při běhu zkolaboval a prožil první záchvat) a při natáčení míval vždy po ruce zdravotní sestru. Typická pro něj byla permanentní dušnost a sípot, které byly slyšet i při běžném hovoru. Kromě astmatu se v mládí Menšík trápil i svým vzhledem, připadal si ošklivý, a dokonce uvažoval o chirurgické úpravě chrupu. Nakonec to ale neudělal.
Před kamerou se naposledy objevil 27. května 1988 v pořadu Abeceda, kde promluvil nezvykle vážně o zdraví. O dva dny později, 29. května 1988, zemřel v nemocnici u sv. Anny v Brně. Osudným se mu stal vřed, který praskl a Menšík začal krvácet do břicha. I přesto, že měl bolesti a nemohl ani pořádně dýchat, rozhodl se cestovat do Brna. Jeho lékařka Zdena Lipárová mu cestu rozmlouvala, on ji ale neposlechl.
Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech v části hřbitova IX, oddíl 1, hrob č. 32.
Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl dvě děti – syna Petra (* 1955) a dceru Vladimíru (* 1957). S druhou manželkou Olgou měl také dvě děti – syna Jana (* 1962) a dceru Martinu (* 1965), která se jako jediná z jeho dětí stala herečkou.
Oficiální zpráva ČTK z 8. června 1988:
Poslední rozloučení s národním umělcem V. Menšíkem. Naše kulturní veřejnost se 8. června ve smutečně vyzdobené Dvořákově síni Domu umělců v Praze naposledy rozloučila s národním umělcem Vladimírem Menšíkem, který zemřel 29. května ve věku 58 let. U katafalku s rakví zahalenou čs. státní vlajkou stáli čestnou stráž nejbližší přátelé V. Menšíka, herci, režiséři a další tvůrčí pracovníci kinematografie. S V. Menšíkem se do Domu umělců přišly rozloučit stovky Pražanů.
Menšík nikdy nezapomněl na své rodné město a vždy zdůrazňoval svůj původ. Především tak činil ve svých vyprávěních. Také ve svých filmových rolích občas prosadil třebas jen drobnou zmínku o svém rodném městě, které tímto způsobem propagoval. (Například ve filmu Pane, vy jste vdova hraje městského pobudu. Zaskočen důstojníkem, na otázku: „A vy jste kdo?!?“ vyhrkne: „Šestý pěší z Ivančic!“.) Ivančice se mu snažily a doposud snaží tuto přízeň oplácet. Nejnověji odhalením jeho busty u základní školy, která je po něm pojmenovaná.
Na stěně jeho rodného domu v Ivančicích je umístěná pamětní deska, která nese hercovu podobiznu. V blízkém Památníku Alfonse Muchy se také nachází stálá výstava Vladimíra Menšíka. Dne 29. dubna 2007 byla slavnostně otevřena Rozhledna Vladimíra Menšíka na Hlíně. Dne 12. října 2018 byla slavnostně odhalena hercova busta na budově základní školy v Ivančicích, jež nese jeho jméno. Autorem busty byl Nikos Armutidis.
V Dolní Polici (část Žandova na Českolipsku) měli Menšíkovi v č. p. 6 řadu let chalupu. V roce 2005 nabídla Olga Menšíková část vybavení z chalupy Vlastivědnému muzeu v České Lípě. Muzeum brzy poté vytvořilo v přízemí hlavní budovy samostatnou místnost, expozice je nazvána Na chalupě u Vladimíra Menšíka.
V Brně do roku 2013 existovala kavárna Vladimíra Menšíka, kterou vlastnil jeho syn Petr.
V prosinci 2016 byla po Vladimírovi Menšíkovi pojmenována nově dodaná tramvaj Škoda 13T Dopravního podniku města Brna. Stalo se tak na návrh městské části Brno-Černovice.
„Chci se vyhnout objevování dávno objeveného. Totiž že Vladimír Menšík byl génius. A že patří do svaté trojice vedle Vlasty Buriana a Jana Wericha. Všichni ostatní jsou pouze jejich apoštolové.“