Dnes je Alexandr Romanovič Lurija velmi aktuální a zajímavé téma pro široké spektrum veřejnosti. S rozvojem technologií a globalizací se Alexandr Romanovič Lurija stává stále aktuálnějším tématem našich životů, ať už na osobní, profesní nebo společenské úrovni. Názory na Alexandr Romanovič Lurija jsou různé a diskutované, takže jeho studium a porozumění je nezbytné pro pochopení světa, ve kterém žijeme. V tomto článku prozkoumáme různé pohledy na Alexandr Romanovič Lurija, analyzujeme jeho dopad, vývoj a relevanci v různých kontextech.
Alexandr Romanovič Lurija | |
---|---|
Rodné jméno | Александр Романович Лурия |
Narození | 3.jul. / 16. července 1902greg. Kazaň, Ruské impérium |
Úmrtí | 14. srpna 1977 (ve věku 75 let) Moskva, RSFSR |
Alma mater | Kazan State Medical University (do 1921) První moskevská státní lékařská univerzita I. M. Sečenova (do 1937) |
Povolání | lékař, psycholog, speciální pedagog a antropolog |
Zaměstnavatel | Lomonosovova univerzita |
Ocenění | honorary doctor of the Maria Curie-Skłodowska University (1974) Řád rudého praporu práce Leninův řád Řád čestného odznaku Cena M. V. Lomonosova |
Rodiče | Roman Luriya |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Alexandr Romanovič Lurija, rusky Александр Романович Лурия (16. července 1902, Kazaň – 14. srpna 1977, Moskva) byl sovětský psycholog a neuropsycholog židovské národnosti.
Byl profesorem Moskevské univerzity. Jeho nejznámější příspěvky se týkají paměti, jazyka a mentální retardace. Zpočátku byl propagátorem psychoanalýzy v SSSR, roku 1924 však potkal Lva Vygotského, který ho silně ovlivnil, Lurija se stal jeho žákem a posléze klíčovým představitelem jeho nového psychologického směru, tzv. kulturně-historické psychologie (spolu s Alexejem Nikolajevičem Leonťjevem). Známé jsou jeho výzkumy původního obyvatelstva ve Střední Asii z 30. let, které posílily jeho přesvědčení o determinaci mysli kulturním kontextem. Posléze se věnoval například studiu psychologie jednovaječných dvojčat, u nichž hledal odpověď, které aspekty mysli jsou vrozené, a které naučené. Během druhé světové války, kdy byl zaúkolován pomáhat vojákům Rudé armády se zraněním hlavy a poškozením mozku, vstoupil též na pole neuropsychologie. Byl 69. nejcitovanějším psychologem ve 20. století.
Při studiu negramotných kmenů žijících v letech 1931 až 1932 v odlehlých oblastech Uzbekistánu doložil, že používání logiky a užívání sylogismů je nutné se naučit.