V tomto článku prozkoumáme téma Antonio Bajamonti a jeho dopad na současnou společnost. Od svého vzniku až po současnou evoluci hraje Antonio Bajamonti zásadní roli v různých aspektech každodenního života. Během této analýzy prozkoumáme různé aspekty, které tvoří Antonio Bajamonti, a také jeho vliv na kulturu, ekonomiku a technologii. Dále se také budeme zabývat etickými a sociálními důsledky spojenými s Antonio Bajamonti a také možnými budoucími perspektivami. S multidisciplinárním přístupem se tento článek snaží nabídnout komplexní pohled na Antonio Bajamonti a jeho význam v moderním světě.
Antonio Bajamonti | |
---|---|
Poslanec Říšské rady | |
Ve funkci: 1867 – 1870 | |
Ve funkci: 1874 – 1879 | |
Poslanec Dalmatského zemského sněmu | |
Ve funkci: 1861 – ??? | |
Starosta Splitu | |
Ve funkci: 1860 – 1864 | |
Předchůdce | Simeone de Michieli-Vitturi |
Nástupce | Frano Lanza |
Ve funkci: 1865 – 1882 | |
Předchůdce | Frano Lanza |
Nástupce | Aleksandar Nallini |
Stranická příslušnost | |
Členství | dalmatští autonomisté (autonomaši) |
Narození | 19. února 1822 Split Rakouské císařství |
Úmrtí | 13. ledna 1891 (ve věku 68 let) Split Rakousko-Uhersko |
Alma mater | Padovská univerzita |
Profese | politik a lékař |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Antonio Bajamonti (19. února 1822 Split – 13. ledna 1891 Split), byl rakouský politik italské národnosti z Dalmácie, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady a dlouholetý starosta Splitu.
Pocházel z rozvětvené dalmatské rodiny Bajamontiů. Měl titul doktora. Vystudoval seminář ve Splitu (jako mnoho příslušníků jeho rodiny) a od roku 1841 navštěvoval Padovskou univerzitu, kde studoval lékařství. Větší roli ale v jeho profesním životě hrála politika.
Po obnovení ústavního života v Rakousku byl aktivní politicky. V roce 1861 zvolen na Dalmatský zemský sněm za kurii měst a obchodních komor. Po jistou dobu byl pak náměstkem předsedy Dalmatského zemského sněmu Spiridiona Petroviće (Petroviche). Zemský sněm ho 1. března 1867 zvolil i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor v Dalmácii. 3. června 1867 složil slib. Do Říšské rady se vrátil ještě v roce 1874, kdy byl zvolen opět za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor v Dalmácii. Slib složil 23. března 1874.
V období let 1860–1864 a 1865–1882 zastával funkci starosty Splitu. Patřil do politického proudu dalmatských autonomistů, tzv. autonomaši, nazývaní někdy pejorativně i talijanaši), kteří prosazovali multietnickou dalmatskou identitu a zůstávali napojení na italský kulturní okruh. Používal heslo Slaveni sutra – Hrvati nikada (Slovany zítra, Chorvaty nikdy). Chorvatské národní hnutí v Dalmácii ho považovalo v kulturních a školských otázkách za protivníka. V roce 1861 při státoprávních poradách ve Vídni odmítal sloučení Dalmácie s Chorvatským královstvím a Slavonským královstvím a požadoval ponechání této země ve svazku s německo-slovanskými zeměmi (Předlitavsko). Krátká přestávka v jeho starostenském působení v roce 1864 byla způsobena akcí vídeňské vlády, která nechala v červnu 1864 rozpustit městskou radu ve Splitu a dosadila sem císařského komisaře. Dobový tisk zpočátku nedokázal vysvětlit příčinu tohoto kroku, spekulovalo se o drobných rozporech mezi vládou a městskou samosprávou v otázce železniční.
Po volební porážce roku 1882, kdy skončil na postu starosty, zveřejnil prohlášení, ve kterém oznámil rezignaci na mandát zemského poslance a odchod z vrcholné politiky autonomistické strany.