Tento článek podrobně prozkoumá Claude Debussy a bude se zabývat jeho mnoha aspekty a možnými důsledky. Claude Debussy je dnes velmi aktuální téma, které zaujalo akademiky, odborníky i širokou veřejnost. Prostřednictvím vyčerpávající analýzy budou prozkoumány různé perspektivy a přístupy související s Claude Debussy s cílem poskytnout úplnou a obohacující vizi na toto téma. Od jeho počátků až po jeho dopad na současnou společnost se tento článek bude snažit osvětlit Claude Debussy a podnítit informovanou a promyšlenou debatu.
Claude Debussy | |
---|---|
Claude Debussy v roce 1908, foto ateliér Nadar | |
Rodné jméno | Claude Achille Debussy |
Narození | 22. srpna 1862 Saint-Germain-en-Laye |
Úmrtí | 25. března 1918 (ve věku 55 let) 16. pařížský obvod |
Příčina úmrtí | kolorektální karcinom |
Místo pohřbení | Hřbitov Père-Lachaise (od 1918) Passy Grave of Claude Debussy |
Alma mater | Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži |
Povolání | hudební skladatel, klavírista a hudební kritik |
Ocenění | Římská cena (1884) rytíř Řádu čestné legie (1903) |
Choť | Marie-Rosalie Texierová (1899–1905) Emma Bardacová (1908–1918) |
Děti | Claude-Emma Debussyová |
Rodiče | Manuel Debussy |
Příbuzní | Alfred Debussy (sourozenec) |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Achille-Claude Debussy (22. srpna 1862, Saint-Germain-en-Laye – 25. března 1918, Paříž) byl francouzský skladatel, původce a jeden z nejvýznamnějších představitelů hudebního impresionismu. Své umělecké názory sdílel s malíři a básníky, kteří se ve svých dílech snažili zachytit neopakovatelné okamžiky, prchavé vjemy a dojmy, nálady či barevné odstíny.
Narodil se v menším městě Saint-Germain-en-Laye, kde měli rodiče malý krámek s keramikou. Nedařilo se jim, a tak se v roce 1864 přestěhovali do Paříže, kde otec získal místo účetního u železniční společnosti. Matka svého syna nepustila do školy a sama ho vzdělávala, ale větší vliv na jeho výchovu měla teta, otcova sestra. S ní se Claude již v dětském věku dostal do uměleckého prostředí, teta vzbudila jeho zájem o malířství a především hudbu. Když mu bylo šest let vzala ho poprvé k moři, které ho okouzlilo a zanechalo v něm trvalý dojem. V sedmi letech se začal učit hrát na klavír- Jeho talentu si povšimla paní Mauté de Fleurville, Chopinova žačka, a nabídla se, že ho bude zdarma vyučovat a připraví ho ke zkouškám na konzervatoř.
Roku 1872 byl Debussy ve věku deseti let přijat na Pařížskou konzervatoř a byl zapsán do klavírní třídy Antoina Marmontela. Mezi jeho učiteli byl také varhaník César Franck a klavírista Isidor Philipp. Vynikal jako klavírista hrou z listu, rád experimentoval s disonancemi a vzpouzel se klasickým pravidlům. Na konzervatoři strávil více než deset let, kromě klavíru studoval i hudební teorii a harmonii, ale bez většího zájmu. Od roku 1876 veřejně vystupoval, hrál hlavně skladby Beethovenovy, Schumannovy a Chopinovy. V roce 1880 byl Debussy doporučen bohaté Rusce Naděždě von Meck jako učitel hudby pro její děti a klavírní doprovod. S její početnou rodinou pak absolvoval mezi studiem několik pobytů v zahraničí, navštívil Švýcarsko, Itálii a Rusko, kde ho nejvíce zaujala hudba Musorgského a Borodina. Z této doby pocházejí také Debussyho první skladby. Inspirací k tvorbě mu byla láska k vdané, o několik let starší Marii Vasnierové, pro kterou napsal mnoho melodií na verše Théophile Gautiera, Leconte de Lisle a Théodore de Banville.
Od roku 1880 studoval kompozici a roku 1884 získal Prix de Rome za svou skladbu Marnotratný syn (L'Enfant prodigue), která mu přinesla možnost tříletého stipendijního pobytu v Římě. V letech 1885–1887 žil ve Villa Medici, setkal se s několika významnými hudebníky té doby, včetně Verdiho a Liszta. Italské prostředí ho však nenadchlo. Do Paříže se vrátil na jaře 1887 ještě před koncem stanovené doby, aniž uspořádal závěrečný koncert.
V letech 1887 až 1889 uskutečnil několik cest do ciziny. Po Vídni a Londýnu navštívil Bayreuth a Wagnerova harmonie na něj udělala velký dojem, podobně jako javánská pentatonika, kterou poprvé slyšel na světové výstavě v Paříži. V komponování se však stále více snažil o svůj vlastní styl, pro který akademické prostředí konzervatoře nemělo vždy pochopení. Postupně se vymanil z německého romantického vlivu a v jeho hudbě se stále více objevovaly prvky francouzské národní povahy.
V Paříži si Debussy získal řadu přátel mezi známými malíři a literáty a z jejich prací čerpal mnoho podnětů pro svou tvorbu. Od 90. let 19. století si vytvořil svůj vlastní styl, ovlivněný dobovým symbolismem Stéphana Mallarmé a často označovaný jako impresionismus, jakkoli se Debussy sám tomuto označení bránil. Důraz kladl na zachycení nálady, měl zálibu v celotónové stupnici, nezvyklém spojení akordů. Jeho hudba se vyznačovala uvolněnými rytmy, arabeskovými melodiemi a jemným půvabem. Psal hlavně kratší díla, klavírní, komorní i orchestrální hudbu a písně, často na slova Paula Verlaina. Roku 1890 napsal Bergamskou suitu pro klavír, jejíž třetí věta, Au clair de lune na Verlainovu báseň, patří k nejznámějším. Publikoval ji až po úpravách roku 1905 a řada skladatelů ji později upravovala pro orchestr.
Od roku 1892 pracoval na jedné ze svých nejslavnějších skladeb, Preludiu k Faunovu odpoledni, krátké symfonické básni pro orchestr, inspirované Mallarméovou eklogou. Při premiéře v prosinci 1894 se setkala s nadšeným ohlasem pařížského publika, které si vynutilo opakování celé skladby. Tento triumf přinesl Debussymu slávu a popularitu i v cizině.
V letech 1893–1902 složil operu Pelleas a Melisanda, v níž mizí dominantní úloha sólisty, který je postaven na roveň sborovému zpěvu. Debussy dbal na dokonalé spojení všech jevištních složek, včetně světla a pohybu. Vznikla podle hry Maurice Maeterlincka a bývá označována za veledílo hudebního impresionismu. Přes určité spory mezi oběma autory a problémy s obsazením hlavní ženské role, které předcházely její uvedení na scéně, měla opera velký úspěch.
Z orchestrální tvorby jsou nejdůležitější jeho symfonické skici Moře (1902–1904), cyklus Obrazy a skladba Oblaka z třídílného titulu nazvaného Nokturna. Významná jsou též jeho drobná klavírní díla, především cyklus 24 skladeb Preludia, obsahující mj. slavné tituly „Potopená katedrála“, „Dívka s vlasy jako len“, či „Mlhy“, dále klavírní cykly Obrazy, Rytiny, Pro klavír, Masky a další. Klavírní Preludia byla nedávno zpracována pro orchestr současným belgickým skladatelem Lucem Brewaeysem.
Debussy měl řadu milostných afér a společenských skandálů. Po návratu z Říma byla téměř deset let jeho družkou Gabrielle Dupontová, dcera krejčího. Debussy ji opustil kvůli Marii Texierové, zvané Lilly, se kterou se oženil v říjnu 1899. Jejich manželství skončilo, když se roku 1904 seznámil s Emmou Bardacovou, ženou pařížského bankéře a vynikající pěvkyní, kterou si vzal v roce 1908 a měl s ní dceru Claude-Emmu. Lilly se pokusila o sebevraždu a tento skandál připravil Debussyho o řadu přátel a příznivců.
V roce 1903 byl Debussy jmenován rytířem Čestné legie. Přes své úspěchy a popularitu se stále potýkal s nedostatkem finančních prostředků. Aby zabezpečil rodinu, intenzivně komponoval. V této době vznikly kromě orchestrální skici Moře, skladby pro klavír a písňové cykly na texty Verlaina, Mallarmého a starých francouzských básníků vč. Villona. Pro svou malou dceru napsal řadu hudebních pohádek s názvem Dětský koutek. V roce 1910 vytvořil operní mysterium na motivy italského dramatika Gabriela d’Annunzia o smrti a mučednictví svatého Šebestiána, které se však kvůli obstrukcím katolické církve prosadilo až po čtyřiceti letech. V roce 1913 spolupracoval s Ďagilevem na tvorbě baletu Hry.
Příjem doplňoval výukou a psaním. Je autorem Etud (1915), obsahujících 12 velmi obtížných klavírních skladeb, které se zabývají různými aspekty klavírní techniky. V letech 1903–1907 působil jako hudební kritik v různých časopisech, používal pseudonym Monsieur Croche. V letech 1910–1914 cestoval po světě jako dirigent a klavírista.
V roce 1910 byla Debussymu diagnostikována rakovina tlustého střeva. Přes značné bolesti v listopadu 1913 navštívil Petrohrad, kde byla jeho vystoupení přijata s velkým úspěchem. Nemoc se zhoršila v roce 1914, ale pobyt u moře v Pourville mu dodal síly ke komponování. Mezi poslední dokončená díla patří suita V bílém a černém pro dva klavíry z roku 1915, kantátu Óda na Francii pro sóla, sbor a orchestr již nedokončil. Poslední veřejné vystoupení Debussyho jako klavíristy bylo v květnu 1917 při provedení jedné z francouzských sonát.
Claude Debussy zemřel na rakovinu během obléhání Paříže na jaře 1918. Za dělostřeleckého bombardování byl provizorně pohřben na hřbitově Père-Lachaise. O rok později zemřela na záškrt jeho dcera a oba byli uloženi do rodinného hrobu na malém hřbitově Passy u Trocadéra.
Významné skladby podle jednotlivých žánrů:
Pozoruhodné písně pro sólový hlas s klavírním doprovodem a sbory (například Trois chansons pro smíšený sbor a capella - vliv nizozemských mistrů období renesance, ovšem ve zvukovém zpracování zcela současném). Často komponoval hudbu na verše francouzských básníků, např. Verlaina (cyklus Galantní slavnosti), Mallarméa , Baudelaira, Villona.