Hugo Portisch

Hugo Portisch
Hugo Portisch na autogramiádě (2015)
Narození	19. února 1927 Bratislava
Úmrtí	1. dubna 2021 (ve věku 94 let) Vídeň
Místo pohřbení	Vídeňský ústřední hřbitov
Alma mater	Vídeňská univerzita
Povolání	novinář, televizní komentátor, spisovatel
Zaměstnavatel	Österreichischer Rundfunk
Ocenění	Preis der Stadt Wien für Publizistik (1986) Ehrenpreis des österreichischen Buchhandels für Toleranz in Denken und Handeln (1996) Cena Axela Cortiho (2002) Cena Viktora Frankla (2015) čestný občan Vídně (2018) … více na Wikidatech
Choť	Gertraude Portisch
Rodiče	Emil Portisch, Hedi Portisch
Příbuzní	Emil Portisch (sourozenec)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hugo Portisch (19. února 1927 Bratislava – 1. dubna 2021 Videň) byl rakouský novinář. Díky svému nadání srozumitelným způsobem vysvětlit složité politické a ekonomické vztahy se stal jedním z nejvýznamnějších novinářů, kteří působili v Rakousku po 2. světové válce.  Je pokládán za nejslavnějšího rakouského novináře.

Život

Rodiče Huga Portische, Emil a Hedi, uzavřeli sňatek v roce 1920 v Bratislavě. Jejich první syn Emil Portisch jun., který se později stal novinářem, se narodil v roce 1921. Emil Portisch (1887–1985) pocházel z dolnorakouského St. Pöltenu. Po návratu z válečného zajetí se stal redaktorem a v roce 1924 šéfredaktorem bratislavského německého liberálního deníku Pressburger Zeitung, nejstarších novin vycházející na území Slovenska. V roce 1933 vydal knihu o historii Bratislavy a za 2. světové války byl redaktorem Slovenské tiskové agentury.

Hugo Portisch navštěvoval německou základní evangelickou školu v Bratislavě. Během války studoval na německém gymnáziu. Aby nebyl povolán do Waffen SS, přihlásil se v roce 1944 do požárního sboru. Po ukončení gymnázia byl přesto povolán, avšak nástupu se vyhnul. Po konci války se dostal z Prahy do St. Pöltenu za rodiči, kteří se tam přestěhovali již počátkem roku 1945. Návrat rodiny do Bratislavy nebyl vzhledem k situaci v ČSR možný. Hugo vystudoval historii, germanistiku, anglistiku a žurnalistiku na Vídeňské univerzitě.

Oženil se v roce 1946. Jeho manželka Getraude byla autorka knih pro děti, které publikovala pod svým dívčím jménem Traudi Reich. Rodina žila ve Vídni a v Toskánsku. Jejich syn Edgar žil a pracoval na Madagaskaru, kde v roce 2012 zemřel na komplikace způsobené tropickou chorobu. Hugo Portisch zesnul 1. dubna 2021 v soukromé nemocnici Rudolfinerhaus ve Vídni.

Byl svobodným zednářem.

Publicistika a kariérní dráha

Hugo Portisch začal pracovat jako redakční elév ve vídeňské redakci St. Pöltner Pressverein (tiskařském spolku) v roce 1947. V roce 1948 pracoval na pozici redaktorského kandidáta v deníku Wiener Tageszeitung a v roce 1950 převzal jeho zahraniční rubriku. V témže roce byl jedním z deseti rakouských novinářů, kteří byli vybráni k absolvování půlročního žurnalistického kurzu „School of Journalism“ na Missourské univerzitě, na náklady USA. Během kurzu byl praktikantem mimo jiné v redakcích New York Times a Washington Post.

V roce 1953 se Hugo Portisch stal zástupcem vedoucího rakouské informační služby v New Yorku, podléhajícím rakouskému ministerstvu zahraničních věcí. Jako tiskový mluvčí doprovázel spolkového kancléře Julia Raaba při jeho první návštěvě USA,

Spolu s manželkou uvažovali, že se v USA usadí, ale v roce 1954 byl přizván ke spolupráci na projektu deníku Neuen Kurier (původně Wiener Kurier, založený v roce 1945 okupační mocností USA, dnešní Kurier) jeho vydavatelem Hansem Dichlandem a vrátili se do Rakouska. V roce 1958 byl ve svých jednatřiceti letech jmenován šéfredaktorem. Od roku 1961 do roku 1968 pracoval také jako komentátor světové politiky v bavorské televizi.

Mezi lety 1963-1967 navštívil jako žurnalista Kubu, Čínu, Sibiř a Vietnam. O svých cestách napsal řadu knih, z nichž mnohé se staly světovými bestsellery. Celkem napsal Hugo Portisch několik desítek knih.

V roce 1964 byl jedním z iniciátorů referenda o ORF (Österreichischer Rundfunk), požadujícího nezávislost rakouských veřejnoprávních rozhlasu a televize na vlivu politických stran. Bylo to vůbec první referendum v Rakousku. K jeho prosazení bylo potřeba 200 000 hlasů, shromážděno jich bylo více než 832 tisíc.

Od roku 1967 pracoval Hugo Portisch jako hlavní komentátor ORF. Po několik desetiletí přinášel v rakouské televizi nezatížený a vyvážený pohled na mezinárodněpolitické události. Jeho pořady působily i na občany na tom území Čech a Slovenska, kde se daly „chytit“. Z nich se v době před rokem 1989 dozvídali nezkreslené informace světovém a evropském dění. A naopak, v roce 1968 byl ORF hlavním světovým zdrojem informací a komentářů o situaci v ČSSR.

V letech 1973 až 1978 byl dopisovatelem deníku Kurier a zahraničním korespondentem ORF v Londýně.

V roce 1978 byl spoluzakladatelem School of Journalism v Nairobi (Keňa).

V letech 1981 až 1995 vytvořil spolu s historikem Seppem Riffem dvanáctidílnou filmovou sérii „Österreich II“, dokumentující historii Rakouska po roce 1945. Dějiny Rakouska mezi lety 1918 a 1938 později doplnil třináctý díl „Österreich I“ stejných autorů. V roce 1990 natočili čtyřdílnou dokumentaci o vzestupu a pádu sovětského komunismu „Hört die Signale“.

V souvislosti s Waldheimovou aférou v roce 1986 přesvědčil kancléře Franze Vranitzkého o nezbytnosti zaujmout oficiální stanovisko k období Třetí říše a navrhl mu jeho znění. Vranitzky ho přednesl na zasedání Národní rady v červnu 1991: Neseme spoluzodpovědnost za utrpení, které sice nezpůsobilo Rakousko jako stát, ale občané této země jiným lidem a národům. Hlásíme se ke všem činům našich dějin a ke všem činům všech součástí našeho národa, k dobrým i zlým; a tak jako si nárokujeme ty dobré, musíme se omluvit za ty špatné – přeživším i potomkům mrtvých.

V roce 1991 ke konci mandátu Kurta Waldheimaho ho obě hlavní politické strany SPÖ a ÖVP navrhovaly jako kandidáta na úřad spolkového prezidenta. Portisch kandidaturu zdvořile odmítl s poukazem na svůj nedostatek talentu k podřizování se protokolárním formalitám.

Ocenění a vyznamenání

Výčet ocenění a vyznamenání je převzat ze slovenské verze Wikipedie (která je překladem německé verze výčtu).

• 1968: Zlatá kamera (za týdenní komentáře)
• 1983: Zlatá kamera (za dokument Österreich II)
• 1983: Donaulandova cena za literaturu faktu
• 1985: Cena kardinála Innitzera (cena za vědecky podloženou žurnalistiku)
• 1985: Státní cena za žurnalistické úspěchy v zájmu intelektuální obrany státu
• 1986: Cena města Vídeň za žurnalistiku
• 1989: Cena Jakoba Prandtauera za vědu a umění, kterou udělilo město St. Pölten
• Po třech oceněních Romy - nejpopulárnější komentátor (1990, 1992, 1993) mu byla v roce 2002 udělena Platinová Romy za celoživotní dílo.
• 1996: Čestné ocenění rakouských knihkupců za toleranci v myšlení a konání
• 2005: Novinář roku za celoživotní dílo
• 2010: Cena Concordia
• 2012: Medaile Julia Raaba
• 2014: Opětovné ocenění - Novinář roku za celoživotní dílo
• 2015: Cena Viktora Frankla
• 2016: Čestný občan St. Pölten (1. dubna 2016)
• 2018: Čestný občan města Vídeň (12. dubna 2018)
• 2019: Velké zlaté čestné vyznamenání za zásluhy, udělené Rakouskou republikou (Großes Goldenes Ehrenzeichen für Verdienste um die Republik Österreich)

Výběr knižních publikací

Výběr knižních publikací je plně převzat z německé verze Wikipedie.

• So sah ich die Sowjetunion, Afrika, Südamerika. Südwest-Verlag, München 1964, DNB 453823459
• So sah ich China. Kremayr & Scheriau, Wien 1965, DNB 453823440
• So sah ich Sibirien. Kremayr & Scheriau, Wien 1967, DNB 457835133
• Friede durch Angst. Augenzeuge in den Arsenalen des Atomkrieges. Molden Verlag, Wien 1970, DNB 457835087
• L’Arsenal atomique américain. Dans le secret des arsenaux de la guerre atomique. Librairie Arthème Fayard, Paris 1971, DNB 57811495X (francouzsky)
• Die deutsche Konfrontation. Gegenwart und Zukunft der beiden deutschen Staaten. Molden Verlag, Wien 1974
• 25 Jahre Staatsvertrag. Protokolle des wissenschaftlichen Symposions, 16. und 17. Mai 1980. Österreichischer Bundesverlag, Wien 1980, ISBN 3215045192
• Kap der letzten Hoffnung. Das Ringen um den Süden Afrikas. Molden Verlag, Wien 1981, ISBN 3217012372
• Augenzeugen des Weltgeschehens. Zusammenhänge, Hintergründe und Perspektiven 81. Orac Verlag, Wien 1981, ISBN 3853688802
• Pilzesuchen – ein Vergnügen. Die besten Speisepilze und ihre Doppelgänger. Orac Verlag, Wien 1982, ISBN 3853689078 (se svou manželkou Traudi Portisch)
• Österreich II. Die Wiedergeburt unseres Staates. Band 1. Kremayr & Scheriau, Wien 1985, ISBN 3218004225
• Österreich II. Der lange Weg zur Freiheit. Band 2. Kremayr & Scheriau, Wien 1986
• Das audiovisuelle Gedächtnis der Nation. In: Schriftenreihe des Österreichischen Filmarchivs. Nr. 20. Wien 1988
• Österreich I. Die unterschätzte Republik. Kremayr & Scheriau, Wien 1989, ISBN 3218004853
• Hört die Signale. Aufstieg und Fall des Sowjetkommunismus. Kremayr & Scheriau, Wien 1991, ISBN 3218005353
• Österreich II. Jahre des Aufbruchs, Jahre des Umbruchs. Band 3. Kremayr & Scheriau, Wien 1996, ISBN 3218006112
• Die Olive und wir. Ecowin, Salzburg 2009, ISBN 9783902404725 (se svou manželkou Traudi Portisch)
• Was jetzt. Ecowin, Salzburg 2011, ISBN 9783711000194
• Aufregend war es immer. Ecowin, Salzburg 2015, ISBN 9783711000729
• Leben mit Trump. Ein Weckruf. Ecowin, Salzburg 2017, ISBN 9783711001276
• Russland und wir. Eine Beziehung mit Geschichte und Zukunft. Ecowin, Salzburg 2020, ISBN 9783711002747

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Hugo Portisch na německé Wikipedii a Hugo Portisch na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hugo Portisch na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky se souhrnnými informacemi o Hugo Portischovi: http://www.hugo-portisch.at/
• Nekrolog Přemysla Janýra k úmrtí Hugo Portische: http://www.janyr.eu/index.php/85-novinar-ktery-nechtel-byt-prezidentem