V dnešním světě je Jan Otokar Fischer téma, které získalo velký význam a upoutalo pozornost lidí všech věkových kategorií a zájmů. Od svého vzniku má Jan Otokar Fischer významný dopad na různé aspekty společnosti, vyvolává debaty, kontroverze a nekonečné protichůdné názory. Jak dny plynou, Jan Otokar Fischer se nadále vyvíjí a zanechává hlubokou stopu v kultuře, politice, ekonomice a mezilidských vztazích. To je důvod, proč je nezbytné důkladně analyzovat a porozumět mnoha aspektům Jan Otokar Fischer, abychom si byli vědomi jeho důsledků a důsledků v našem prostředí.
prof. PhDr. Jan Otokar Fischer, DrSc. | |
---|---|
Narození | 30. listopadu 1923 České Budějovice Československo |
Úmrtí | 4. ledna 1992 (ve věku 68 let) Praha Československo |
Povolání | překladatel, pedagog, spisovatel, literární historik, učitel, vysokoškolský učitel a romanista |
Alma mater | Univerzita Karlova |
Témata | Francouzská literatura |
Rodiče |
|
Příbuzní |
|
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Jan Otokar Fischer (30. listopadu 1923 České Budějovice – 4. ledna 1992 Praha) byl český vysokoškolský pedagog, romanista, profesor dějin francouzské literatury, překladatel, akademik Československé akademie věd.
Jeho otec Otokar Fischer byl profesorem germanistiky na Univerzitě Karlově. Jeho matkou byla malířka Vlasta Vostřebalová-Fischerová. Rodiče se ale záhy rozvedli. Maturoval na smíchovském gymnáziu v roce 1941. Poté abiturientsky studoval obchodní akademii a věnoval se také studiu jazyků. Na učitelském ústavu složil zkoušky z francouzštiny, angličtiny, španělštiny, italštiny, portugalštiny a rumunštiny.
Po konci války vystudoval španělštinu, francouzštinu a angličtinu na Filosofické fakultě University Karlovy. Již za studia působil na fakultě jako lektor. Studium zakončil doktorátem v roce 1949 prací o španělské filologii. Poté se stal odborným asistentem. Na počátku 50. let vedl volné kurzy portugalštiny, než byl obor lusitanistika plně akreditován a pověřenou osobou se stal Zdeněk Hampl. V roce 1951 se habilitoval. V roce 1956 obhájil titul kandidáta věd prací o francouzském básníku Bérangerovi. V roce 1963 získal doktorát věd za práci Problémy francouzského kritického realismu. Ve stejném roce byl jmenován profesorem. Od roku 1958 vedl katedru romanistiky na FF UK. Od roku 1974 vedl současně oddělení západních literatur Ústavu české a světové literatury Československé akademie věd. V roce 1984 se stal členem korespondentem ČSAV a na základě voleb na 56. valném shromáždění členů ČSAV byl v prosinci 1988 jmenován řádným členem – akademikem ČSAV.
Ve svém díle se zabýval především francouzským realismem 19. století (např. Honoré de Balzac, Stendhal). Dále je autorem monografií a učebnic o dějinách světové a francouzské literatury.