Ve světě Josef Pelnář je různorodost názorů a přístupů překvapivá. Ať už jde o aktuální téma, historickou postavu nebo neustále se vyvíjející trend, je důležité porozumět různým perspektivám, které existují. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Josef Pelnář, od jeho původu až po jeho dopad na dnešní společnost. Budeme analyzovat různé odborné posudky, nejnovější trendy a možné budoucí implikace. Doufáme, že tak nabídneme úplný a vyvážený pohled na Josef Pelnář, abychom podpořili informovanou a obohacující debatu.
Josef Pelnář | |
---|---|
MUDr. Josef Pelnář | |
Narození | 16. listopadu 1872 Domažlice Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 29. října 1964 (ve věku 91 let) nebo 6. listopadu 1964 (ve věku 91 let) Praha Československo |
Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
Povolání | lékař |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef Pelnář (16. listopadu 1872 Domažlice – 29. října 1964 Praha) byl český lékař, jeden za zakladatelů českého vnitřního lékařství. Vytvořil vědeckou školu, ze které vzešla řada významných českých internistů.
Josef Pelnář se narodil v rodině obuvnického mistra Tomáše Pelnáře a jeho ženy Barbory. Vystudoval domažlické gymnázium a poté pokračoval ve studiu na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zde jej nejvíce inspirovaly osobnosti profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera a patologa Jaroslava Hlavy.
Na II. lékařské klinice začal pracovat už v době studia, které ukončil roku 1897. Poté zde pokračoval jako externista. Prošel také ústavem patologické anatomie, posádkovou nemocnicí na Pohořelci nebo patologickým ústavem prof. Obrzuta ve Lvově. V letech 1901–1902 byl asistentem na Kuffnerově psychiatrické klinice, poté pět let na Thomayerově klinice. V roce 1905 se habilitoval pro patologii a internu. Podnikl studijní cesty do řady evropských zemí. Od roku 1907 pracoval jako soukromý odborný lékař. Roku 1912 byl jmenován mimořádným profesorem odborné patologie a terapie nemocí vnitřních, o pět let později skutečným mimořádným profesorem.
Za 1. světové války jako štábní lékař pracoval v Srbsku, poté vedl vojenské nemocnici v Celje a italském Terstu. V roce 1920 získal titul řádného profesora. O rok později se stal přednostou II. interní kliniky Lékařské fakulty UK v Praze. V roce 1939 byl nuceně penzionován. Na kliniku však docházel po zbytek života tak dlouho, dokud mu to zdraví dovolilo.
Z prvního manželství s Libuší Hübnerovou, dcerou domažlického továrníka Emanuela Hübnera, měl tři syny, Josefa (1908 – 2000), Jiřího a Přemysla (1914 – 2009). Po smrti manželky se znovu oženil s Růženou Boettingerovou, rozenou Ottovou, vdovou po malíři Hugo Boettingerovi.
Zemřel roku 1964 a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.