Téma Josef Válka upoutalo pozornost vědců, výzkumníků i nadšenců. Jeho dopad se projevil v různých oblastech, od vědy a techniky po politiku a populární kulturu. V průběhu let se stal tématem debat a diskuzí, generuje protichůdné názory a kontroverzní teorie. V tomto článku se hluboce podíváme na Josef Válka a prozkoumáme jeho důsledky v dnešním světě. Od jeho počátků až po jeho současný dopad se ponoříme do fascinujícího světa Josef Válka a objevíme, jak formoval naše vnímání a chápání světa kolem nás.
prof. PhDr. Josef Válka, CSc. | |
---|---|
Josef Válka v roce 2009 | |
Narození | 13. července 1929 Borač-Podolí Československo |
Úmrtí | 13. května 2017 (ve věku 87 let) Brno |
Místo pohřbení | Lomnice u Tišnova |
Povolání | historik, pedagog, vysokoškolský učitel, archivář, učitel, historik umění, publicista a redaktor |
Alma mater | Filozofická fakulta Masarykovy univerzity |
Témata | dějiny |
Ocenění | Cena Jihomoravského kraje (2013) Zlatá medaile MU (2014) |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef Válka (13. července 1929 Borač-Podolí – 13. května 2017 Brno) byl český historik, emeritní profesor českých dějin na Masarykově univerzitě v Brně.
V letech 1948–1952 Josef Válka vystudoval historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Mezi jeho učiteli byli významní historikové, zabývající se starověkem (Ferdinand Stiebitz), staršími českými dějinami (Rudolf Urbánek) i pomocnými vědami historickými (Jindřich Šebánek). V jeho badatelské dráze jej ale nejvíce ovlivnili brněnští profesoři obecných dějin Rudolf Holinka a Josef Macůrek. Svá tehdejší studia ukončil diplomovou prací z hospodářských dějin v předbělohorském období.
Roku 1952 vstoupil do brněnského Historického ústavu Filozofické fakulty zprvu jako aspirant, později jako odborný asistent. Roku 1965 se zde habilitoval (později již nepublikovanou) prací František Palacký. Pojetí českých středoevropských dějin a teorie dějepisectví. To bylo období, kdy se začal podstatně více zajímat o metodologii a teorii dějin zvláště v tehdejším francouzském dějepisectví. Podílel se na redakci překladů významných zahraničních děl do češtiny (edice Otázky dějin) a za svého pobytu ve Francii roku 1969 se seznámil s Robertem Mandrou (1921–1984) a zvláště pak s Victorem-Lucienem Tapié (1900–1974). To jej inspirovalo jednak k promýšlení nových přístupů v historiografii střední Evropy, jednak k projektu syntézy hospodářských a kulturních dějin Moravy. Obojí tehdy představovalo nová témata jeho vysokoškolských přednášek na přelomu 60. a 70. let 20. století. Vedle toho se veřejně zapojil do tehdejší literární publicistiky.
Na počátku normalizace mu byla jeho další pedagogická činnost znemožněna a Josef Válka byl roku 1974 přeřazen na místo administrativního pracovníka Historického ústavu. V této pozici zůstal do konce roku 1989. Zprvu nemohl ani zveřejňovat své vědecké práce, nicméně v průběhu 80. let se postupně svými texty prosazoval především v regionálních odborných časopisech (Husitský Tábor, Studia Comeniana et Historica v Uherském Brodu, Jižní Morava v Mikulově, Studie Muzea Kroměřížska v Kroměříži, brněnská hudební revue Opus musicum).
Roku 1990 mu bylo vráceno právo vyučovat na univerzitě a byl jmenován profesorem českých dějin. Vedle výrazné publicistické činnosti se věnoval též organizaci vědecké práce ve společenských a historických vědách (jak v oblasti doktorského studia na Historickém ústavu Masarykovy univerzity, tak jako člen předsednictva Grantové agentury České republiky). Od roku 1997 byl dopisujícím členem Královské historické společnosti v Londýně, od roku 2000 členem Collegia Carolina v Mnichově. Roku 2007 byl emeritován.
Válkovo historiografické dílo je značně mnohostranné. Jeho základem zůstává především důraz položený na dějiny Moravy jako země s jedinečnou sociální a kulturní strukturou v průsečíku měnících se mocenských vztahů. Přitom pracuje s velmi širokým spektrem záběru: od hospodářských dějin přes dějiny politické a kulturní až po historiografii a filozofii dějin. Za nesmírně důležitou součást své práce považuje ovšem také četnou recenzní a popularizující činnost a publicistiku v denním tisku.
Na počátku své badatelské kariéry se věnoval především sociálním a hospodářským dějinám. Roku 1962 zveřejnil svou doktorskou práci o Hospodářské politice feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě a další, podobně zaměřené studie publikoval později též časopisecky. V zahraničí se stala známou zejména jeho stať Le grand domaine féodal en Bohème et en Moravie du 16e au 18e siècle. Jeho zájem na konci 60. let 20. století o novou německou historickou esejistiku (Golo Mann) a francouzskou historiografii (Škola Annales) se nejvýrazněji projevil v jeho vysokoškolských skriptech Česká společnost v 15. – 18. století (Úvod do problematiky sociálních dějin pozdního feudalismu), I. Předbělohorská doba. Praha 1972, která vybudoval jako studijní příručku, ukazující možnosti nových způsobů řešení historických problémů. Druhý, více kulturně historicky a na dějiny mentalit Moravy zaměřený svazek nebyl vydán (publikována byla pouze jeho zkrácená část jako díl II. Bělohorská doba. Praha 1983). V průběhu 80. let se badatelsky soustředil především na dějiny husitství na Moravě, jemuž věnoval cyklus vynikajících monografických studií. Důležité a podnětné pro mladší generaci jeho žáků byly rovněž jeho kulturně historické úvahy o epochách manýrismu, baroku a o masové kultuře v raném novověku. Nezůstával přitom pouze u historických témat, ale velmi jej zaujala i dobová debata o postmodernismu na konci 80. let. Studie a eseje z tohoto období byly později zveřejněny ve dvou sbornících v roce 2005 a 2009.
Svou dosavadní badatelskou práci mohl shrnout na počátku 90. let 20. století do dvou publikací o dějinách středověké a raně novověké Moravy (Středověká Morava, 1991 a Morava reformace, renesance a baroka, 1995). V těchto knihách představil Josef Válka mimo jiné své pojetí „narativní historiografie“, jejíž původ spatřoval zvláště v tvorbě francouzského historika Georgese Dubyho, jehož osobně velmi obdivoval. Ve Válkových studiích v 90. letech 20. století a na počátku nového tisíciletí se některá jeho "staronová" historická témata znovu objevují v přístupech „nových politických a sociálních dějin“. Jejich základem není již tradiční pojem „kultury“, ale naopak foucaultovský pojem „moci“. Pod tímto zorným úhlem analyzoval v předbělohorském českém prostředí skupinu „politiků“, kteří usilovali o nadkonfesijní řešení náboženských a politických problémů a v cyklu nejnovějších časopiseckých studií uvažuje nad cestami postupného zrodu stavovské zemské obce, vznikající v Čechách a na Moravě po odeznění husitské revoluce.
Poznámka: Soupis publikací Josefa Války do roku 1999 je zveřejněn v jubilejním sborníku, vydaném jeho brněnskými spolupracovníky a žáky; doplňující výběr z bibliografie byl otištěn v jubilejním čísle časopisu Studia Comeniana et Historica roku 2009.
Knižní monografie:
Participace na kolektivních dílech:
Vybrané studie o husitství na Moravě:
Vybrané studie o závěru husitské revoluce:
Vybrané studie o „politicích“ a náboženské koexistenci:
Vybrané studie historiografické: