Nejvyšší soud Československa

V dnešním článku budeme Nejvyšší soud Československa analyzovat do hloubky, abychom pochopili jeho důležitost dnes. Nejvyšší soud Československa je téma/datum/osoba, které vyvolalo velký zájem v různých oblastech a je klíčové pochopit jeho dopad na dnešní společnost. V celém tomto článku prozkoumáme jeho historický význam, jeho vliv na současnou kulturu a důsledky, které má pro budoucnost. Kromě toho prozkoumáme různé pohledy a názory na Nejvyšší soud Československa s cílem poskytnout komplexní a obohacující pohled na toto téma/téma/osobu. Doufáme, že na konci čtení čtenáři porozumí Nejvyšší soud Československa hlouběji a bohatěji a budou schopni navázat smysluplná spojení se svým prostředím a každodenním životem.

Nejvyšší soud Československa může označovat několik nejvyšších soudů, které působily v bývalém Československu. Především jde o prvorepublikový Nejvyšší soud Československé republiky, který vznikl roku 1918, také ale o stejně pojmenovaný nejvyšší soud, který byl zřízen podle tzv. Ústavy 9. května, poté též o Nejvyšší soud Československé socialistické republiky a nakonec i o Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky.

Nejvyšší soud Československé republiky (1918–1948)

Justiční palác v Rooseveltově ulici v Brně

Nejvyšší soud s působností pro celé území Československé republiky byl zřízen de iure v listopadu 1918 v Praze, brzy nato byl ale díky aktivitě tehdejšího prvního děkana brněnské právnické fakulty a poslance Františka Weyra přesunut do Brna (na rozdíl od Nejvyššího správního soudu, který zůstal v Praze), kde také 5. listopadu 1919 zahájil svou činnost.[pozn. 1] Umístěn byl v justičním paláci v ulici Na hradbách (dnes Rooseveltova ulice), kde však působily i další brněnské soudy, a Nejvyšší soud si proto musel kvůli značně stísněným poměrům zřídit vzdálenější detašované pracoviště v novém zemském domě.[pozn. 2]

Soud se skládal z předsedy a jednoho místopředsedy, kteří se nazývali první a druhý president nejvyššího soudu, dále ze sedmi předsedů senátů, tzv. senátních presidentů nejvyššího soudu, a z dalších 40 soudců, nazývaných radové nejvyššího soudu (od roku 1930 se počet senátních prezidentů zvýšil na devět a ostatních soudců na 48). Působili u něj i pomocní soudní úředníci. Prvním předsedou Nejvyššího soudu se stal Augustin Popelka, kterého koncem roku 1930 vystřídal Vladimír Fajnor. Dlouholetým místopředsedou, který se zasloužil o pořádání judikatury soudu, byl František Vážný.

Nejvyšší soud rozhodoval jako konečná instance ve všech věcech občanskoprávních a trestních, kromě toho mu příslušelo rozhodovat i o určení příslušnosti obecných soudů, když podmínky takového určení chyběly, o delegaci určité věci na jiný než obecně příslušný soud, v kárných věcech soudců, o odvoláních proti rozhodnutím advokátních komor a o dalších věcech, které mu zákon přímo svěřoval. Mohl také podávat posudky k návrhům zákonů, které se týkaly soudnictví, a dokonce mohl i přijetí takových zákonů navrhnout ministru spravedlnosti. Rozhodoval v pětičlenných senátech. V plénu pak mj. volil ze svých soudců dva soudce tehdejšího sedmičlenného ústavního soudu. K zastupování zájmů státu u něj byla zřízena generální prokuratura v čele s generálním prokurátorem. Roku 1923 byl v jeho sídle zřízen z důvodu ochrany republiky speciální Státní soud, přičemž prvním presidentem na jeden rok vybraní soudci Nejvyššího soudu se na jeho činnosti podíleli jako tzv. soudci z povolání.

Nejvyšší soud působil v Brně i v letech 1939–1945, ovšem vzhledem k podmínkám se už nazýval Nejvyšší soud Protektorátu Čechy a Morava. Vedl jej tehdy Theodor Nussbaum a kromě něj zde působilo pět senátních prezidentů a 23 soudních radů. Sedm soudců a dalších devět zaměstnanců soudu však zahynulo při bombardování Brna 20. listopadu 1944 (pamětní deska je umístěna na budově jeho tehdejšího detašovaného pracoviště v paláci Morava na Malinovského náměstí č. 4). Po skončení druhé světové války byla obnovena kontinuita československého právního řádu a státních orgánů, v činnosti tedy nadále pokračoval Nejvyšší soud Československé republiky. V Bratislavě však ještě nějakou dobu působil relativně samostatný slovenský Nejvyšší soud, zřízený už roku 1939.

Nejvyšší soud Československé republiky (1948–1960)

Justiční palác na náměstí Hrdinů v Praze

Ačkoli šlo po vydání komunistické ústavy v roce 1948 stále o Nejvyšší soud Československé republiky, tedy formálně navazující na předválečný nejvyšší soud, ve skutečnosti šlo již o jiné těleso. V souvislosti se zákonem o „zlidovění soudnictví“ byl navíc doplněn o tzv. soudce z lidu, přičemž ve většině jeho senátního rozhodování byli tito soudci ve většině. Sídlo soudu pak bylo k 1. lednu 1950 přesunuto do hlavního města Prahy, zde sídlil v novoklasicistním justičním paláci na náměstí Hrdinů na Pankráci.

Tento nejvyšší soud především rozhodoval ve druhé instanci o opravných prostředcích podaných proti nepravomocným rozhodnutím krajských a vyšších vojenských soudů jako soudů první instance, případně o stížnostech pro porušení zákona, které mohl podat generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu proti už pravomocným rozhodnutím všech ostatních soudů. V plénu pak mohl rozhodnout o stížnosti pro porušení zákona, podaných proti rozhodnutím některého jeho senátu. Kromě toho také měl sledovat rozhodování soudů nižších stupňů a zajišťovat jednotnost tohoto rozhodování prostřednictvím vydávání závazných směrnic, kterými měl být zajištěn jednotný výklad právních předpisů. Oborově se dělil se na kolegia, a to občanskoprávní, trestní a vojenské. Roku 1955 bylo zřízeno i jeho předsednictvo, složené z předsedy soudu, předsedů všech tří kolegií, kteří byli zároveň náměstky předsedy soudu, a dalšího soudce, jmenovaného ministrem spravedlnosti, které připravovalo jednání pléna soudu a projednávalo otázky dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů.

Nejvyšší soud Československé socialistické republiky (1960–1990)

V souvislosti s přijetím nové ústavy roku 1960 se nejvyšší soud začal označovat jako Nejvyšší soud Československé socialistické republiky. Tento soud podobně jako dřívější nejvyšší soud měl také tři kolegia, občanskoprávní, trestní a vojenské, stejně jako prezidium, které dozorovalo rozhodovací činnost ostatních soudů a připravovalo jednání pléna. Plénum také kromě obdobného rozhodování o stížnostech pro porušení zákona senáty nejvyššího soudu mohlo vydávat závazné směrnice k výkladu právních předpisů. Klasická činnost soudu ovšem spočívala v rozhodování v pětičlenných senátech o opravných prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím krajských a vyšších vojenských soudů a ve tříčlenných senátech o stížnostech pro porušení zákona podaných generálním prokurátorem nebo předsedou nejvyššího soudu proti už pravomocným rozhodnutím ostatních soudů.

Původně šlo o jediný nejvyšší soud celého státu, ale v důsledku federalizace Československa v roce 1969 vedle něj, jakožto soudu federálního, vznikly i republikové nejvyšší soudy České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Pravomoc federálního nejvyššího soudu se tím zúžila na záležitosti týkající se celého státu. Uznával tedy rozhodnutí cizozemských soudů a rozhodoval především ve vojenské justici nebo tehdy, bylo-li nutné vyřešit spor o příslušnost mezi oběma republikami. V obecné justici rozhodoval pouze o stížnostech pro porušení zákona proti rozhodnutím republikových nejvyšších soudů. Ty se podobně jako on členily na kolegia (trestní a občanskoprávní), též mohly zaujímat v rámci své působnosti stanoviska k výkladů zákonů a bylo jim také společné, že se již nově nevytvářelo prezidium soudu a že u nich přestali působit soudci z lidu. Těžiště rozhodovací činnosti ovšem spočívalo na republikových nejvyšších soudech, v tříčlenných senátech rozhodovaly jak o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně, tak o mimořádných opravných prostředcích, stížnostech pro porušení zákona.

Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky (1990–1992)

Na tomto základním schématu československé justice se nic zásadního nezměnilo ani v krátkém období České a Slovenské Federativní Republiky. Pouze se zavedením nových soudních agend u všech nejvyšších soudů přibylo kolegium obchodní a kolegium správní. V roce 1991 bylo nicméně na návrh moravské poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění Marty Nazari-Buřivalové rozhodnuto o vrácení sídla Nejvyššího soudu ČSFR do Brna, s účinností od 1. ledna 1993 pak byl tento federální nejvyšší soud transformován na Nejvyšší soud České republiky a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky byl transformován ve Vrchní soud v Praze. Šlo o kompromis, řešící konkurenci těchto dvou vrcholných soudních institucí, navíc se dosavadní předseda federálního nejvyššího soudu Otakar Motejl stal předsedou Nejvyššího soudu a dosavadní předseda republikového nejvyššího soudu Antonín Mokrý předsedou Vrchního soudu v Praze. Původní republikový Nejvyšší soud Slovenské republiky zůstal i nadále nejvyšším soudem samostatného slovenského státu.

Seznam předsedů

Předsedy československého Nejvyššího soudu postupně byli:

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Podle Otakara Motejla k tomu vedly dva důvody. Především bylo nutné získat zkušené soudce bývalého vídeňského Nejvyššího soudního a kasačního dvora, kteří žili ve Vídni nebo na Moravě a kteří nebyli ochotni se přestěhovat do Prahy, zároveň ale bylo zapotřebí mít u nejvyššího soudu i bývalé uherské soudce, protože nově vzniklá republika převzala také tento právní řád. Brněnské sídlo nejvyššího soudu tak mělo být výhodným kompromisem. To však odrazovalo řadu zejména pražských soudců, aby usilovali o přeložení k Nejvyššímu soudu. Tomuto stavu nenapomáhala ani dlouhodobá přetíženost soudu nebo fakt, že po celou dobu první republiky pro něj nebylo v Brně vybudováno vlastní důstojné sídlo, které bylo plánováno na zamýšleném Akademickém náměstí na Veveří (realizována byla jen budova právnické fakulty).
  2. ↑ Pro krajský soud byla vyprojektována nová budova na Kounicově ulici, naproti budově zemského armádního velitelství (tzv. „Rohlíku“, dnes rektorátu Univerzity obrany), postavena však byla až na konci 30. let 20. století, soud se sem již nepřestěhoval a po válce ji také převzala armáda.
  3. ↑ V letech 1939 až 1944 jako místopředseda pověřen vedením Nejvyššího soudu.

Reference

  1. ↑ § 1 zákona č. 5/1918 Sb. z. a n., jímž se zřizuje nejvyšší soud. Dostupné online
  2. ↑ Tisk 752 Národního shromáždění československého – Zpráva právního výboru o vládním návrhu č. t. 417 na změnu zákona o nejvyšším soudu . Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky . Dostupné online. 
  3. ↑ § 1 zákona č. 216/1919 Sb. z. a n., o nejvyšším soudě. Dostupné online
  4. ↑ MOTEJL, Otakar. Soudnictví a jeho správa. In: BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. Dostupné online. ISBN 978-80-210-4844-7. S. 813–814.
  5. ↑ a b PRINC, Michal. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-797-3. S. 228, 236–239. 
  6. ↑ Soutěžní návrh na Akademické náměstí a Nejvyšší soud . Brněnský architektonický manuál . Dostupné online. 
  7. ↑ Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1929. Tisk 27/XI. Interpelace poslanců Ferd. Richtra, Frant. Langra, dra Stránského, C. Malého a druhů ministrům spravedlnosti, veřejných prací a financí o definitivním, účelném a důstojném umístění nejvyššího soudu v Brně . Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky . Dostupné online. 
  8. ↑ Kounicova 65/156, „Rohlík“ v Encyklopedii dějin města Brna
  9. ↑ § 8 zákona č. 201/1928 Sb. z. a n., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví. Dostupné online
  10. ↑ SCHELLEOVÁ, Ilona; SCHELLE, Karel, a kol. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-65-3. S. 152. 
  11. ↑ Čl. III odst. 1 zákona č. 121/1920 Sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, a § 1 odst. 4 zákona č. 162/1920 Sb. z. a n., o ústavním soudě
  12. ↑ § 1 a § 2 zákona č. 51/1923 Sb. z. a n., o státním soudě
  13. ↑ Čl. 3 odst. 3 a čl. 12 výnosu vůdce a říšského kancléře č. 75/1939 Sb. z. a n., o zřízení Protektorátu Čechy a Morava
  14. ↑ Největší tragédie v dějinách Nejvyššího soudu. Aequitas. 2018, čís. 2, s. 9–12. Dostupné online . ISSN 2570-572. 
  15. ↑ Vládní nařízení č. 49/1939 Sl. z., o zriadení Slovenského najvyššieho súdu.
  16. ↑ § 28–36 zákona č. 112/1942 Sl. z., o organizácii súdov, úradov verejnej obžaloby a súdnej správy.
  17. ↑ § 7 a § 8 zákona ze dne 22. prosince 1948, č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví
  18. ↑ § 1 zákona ze dne 7. prosince 1949, č. 267/1949 Sb., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví
  19. ↑ § 18 až 28 zákona č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů
  20. ↑ Zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění č. 21/1955 Sb., kterým se zřizuje presidium nejvyššího soudu
  21. ↑ Čl. 98 a čl. 99 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky
  22. ↑ § 25 až 32 zákona č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů, a § 25 až 32 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění do 31. prosince 1969
  23. ↑ § 1 odst. 1, § 21a–21e a § 25–31 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění po 1. lednu 1970
  24. ↑ § 1 odst. 2 a 3, § 15–19 a § 26–32 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  25. ↑ 16. společná schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR . Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky . Dostupné online. 
  26. ↑ § 33 odst. 1 a § 74 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  27. ↑ Čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, a čl. 1 ústavního zákona č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
  28. ↑ Čl. I odst. 5 a čl. II odst. 1 a 2 zákona č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.
  29. ↑ NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. (Extra). ISBN 978-80-87212-58-5. S. 96. 
  30. ↑ BALÍK, Stanislav. Předsedové Nejvyššího soudu v letech 1918 až 1989 . Nejvyšší soud České republiky . Dostupné online. 

Literatura

  • MOTEJL, Otakar. Soudnictví a jeho správa. in Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví . Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009 . Dostupné online. 
  • KÜHN, Zdeněk. Socialistická justice. in Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví . Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009 . Dostupné online. 

Související články

Enciclo
Wikious
Sapientia
Scientia
Boobota
Anandapedia
Sagapedia
Wikithot