V dnešním světě je Nejvyšší zemský komorník problém, který ve společnosti získal velký význam. Jak čas postupuje, zjišťujeme potřebu prozkoumat a pochopit tuto Nejvyšší zemský komorník z různých perspektiv. Význam Nejvyšší zemský komorník nelze podceňovat, protože ovlivňuje různé aspekty každodenního života. Proto je klíčové se této problematice věnovat úplně a objektivně, abychom pochopili její dopad na současnou společnost. V tomto článku budeme podrobně analyzovat Nejvyšší zemský komorník a jeho vliv v různých kontextech, abychom nabídli ucelenou a aktualizovanou vizi tohoto velmi relevantního tématu.
Nejvyšší zemský komorník (německy Oberstlandkämmerer, latinsky camerarius supremus nebo summus camerarius) byl v dvanáctičlenném kolegiu čtvrtým nejvyšším zemským stavovským úředníkem Českého království. Obdobně na Moravě patřil mezi sedm nejvyšších zemských úředníků. Podílel se na agendě zemského soudu (Böhmisches / Mährisches Landrecht, iudicium terrae), do jehož kompetencí spadaly majetkové a trestní záležitosti šlechtické obce.
V některých zemích byl tento úřad dědičný (německy Oberst–Erbland–Kämmerer), pak se ovšem spíše jednalo o čestný dvorský úřad.
Komorník (camerarius) byl původně dvorským úředníkem spravujícím knížecí šaty, skvosty a hotové peníze. První zmínky o nejvyšším komorníkovi (summus camerarius) pocházejí z let 1177–1178. Jako správce komory (camera ducis), souhrnu finančních důchodů panovníkových, byl hlavním hospodářským a finančním úředníkem. Podstatnou složkou peněžních příjmů byly soudní pokuty, proto mu patřily i soudní funkce. Postupně byla jeho činnost stále více spojována se zemským soudem (iudicium terrae), nakonec se proměnil v zemského úředníka. Ve 13. století byl tento úřad obsazován příslušníky šlechtického rodu Hrabišiců, nikoliv však dědičně. Jejich úkolem bylo hájit u soudu finanční nároky panovníka ze soudních pokut. Ve 13. a 14. století v králově nepřítomnosti předsedal zemskému soudu. Po husitských válkách už byl úřadem stavovským a stabilizoval se v hierarchii nejvyšších zemských úředníků (beneficiarii terrae) na čtvrtém místě. Podle dohod z let 1437 a 1497 tento úřad obsazovali páni. To potvrdilo i Obnovené zřízení zemské (1627). V předbělohorském období byl jmenován na doživotí, po roce 1627 pouze na pět let. Před Bílou horou přísahal králi a stavům, po Bílé hoře pouze králi a jeho dědicům. Do zániku místodržitelského kolegia v roce 1748 byl jedním z jeho jedenácti řádných členů. Velká změna nastala za josefínských reforem, kdy se tento úřad stal formální a čestnou funkcí. Dočasně byl postaven do čela apelačního soudu.
Během korunovace nesl na zlatém tácu červenou atlasovou korunní čepičku, kterou pak králi při samotném obřadu nasadil.
Na Moravě byla situace složitější, protože země byla rozdělena na úděly. Jednotliví komorníci působili v centrech údělů, ve 13. století i v jiných provinciích (Břeclavsko, Bítovsko, Opavsko). Od první poloviny 14. století vystupovali již jen komorníci v Brně a Olomouci, kteří se titulovali nejvyšší zemský komorník. Podle sněmovního usnesení potvrzeného listinou Vladislava II. Jagellonského (markrabětem 1490–1516) ze 14. září 1493 byl úřad komorníka sloučen, od konce 15. století tak byl nejvyšší zemský komorník jen jeden. (Obdobně byl sloučen i úřad sudího). V roce 1523 za Ludvíka Jagellonského (markrabětem 1516–1526) bylo potvrzeno, že úřad bude v rukou pánů.