V dnešním světě se _Obléhání Žatce (1421)__ stalo tématem velkého významu a zájmu širokého spektra lidí. Ať už je _Obléhání Žatce (1421)__ ikonickou postavou, zásadním pojmem nebo významným datem, jeho význam přesahuje hranice a kultury. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s _Obléhání Žatce (1421)__, od jeho dopadu na společnost až po jeho vliv na historii. Prostřednictvím podrobné analýzy se budeme snažit porozumět tomu, jak _Obléhání Žatce (1421)__ utvářela náš svět a zůstává aktuální i dnes. Tento článek si klade za cíl poskytnout komplexní a obohacující vizi _Obléhání Žatce (1421)__ a vyzve čtenáře, aby se zamyslel a ponořil se do jeho významu a relevance v každodenním životě.
Obléhaní města Žatce (1421) | |||
---|---|---|---|
konflikt: Husitské války, Druhá křížová výprava | |||
Trvání | okolo 10. září – 2. říjen 1421 | ||
Místo | Žatec, České království | ||
Souřadnice | 50°19′43″ s. š., 13°32′25″ v. d. | ||
Výsledek | uhájení Žatce husity a začátek ústupu vojsk II. křížové výpravy z Čech | ||
Strany | |||
| |||
Velitelé | |||
| |||
Síla | |||
| |||
Ztráty | |||
| |||
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Obléhání Žatce trvalo od začátku září do 2. října 1421. Husitská posádka uhájila severočeské město Žatec před vojsky druhé křížové výpravy proti husitům pod vedením porýnských kurfiřtů v čele s falckrabětem Ludvíka III. Falckého, který hájil zájmy Zikmunda Lucemburského o kontrolu nad Českým královstvím během husitských válek. Křižáckým jednotkám ve zhruba pětinásobné přesile se během měsíčního obléhání nepodařilo ani po šesti útocích město dobýt. Kvůli špatnému zásobování a po zprávách o příchodu husitských posil se pak vojsko začátkem října dalo na zmatený ústup. To představovalo konec západního tažení druhé protihusitské křížové výpravy.
Ostudná porážka první protihusitské křížové výpravy vedla v říši k ostré kritice krále Zikmunda Lucemburského. Nejhlasitěji projevovali nespokojenost především porýnští kurfiřti, kteří tvořili královu říšskou opozici. Právě z iniciativy mohučského arcibiskupa Konráda, rýnského falckraběte Ludvíka, kolínského arcibiskupa Dětřicha z Mörsu a trevírského arcibiskupa Oty ze Ziegenhainu byla koncem května 1421 ve Weselu svolána na 23. srpna druhá křížová výprava do Čech. Nový papežský nuncius, římský kardinál Branda Castiglione akci kurfiřtů podpořil a sám dal vyhlásit tažení do kacířských Čech 5. června téhož roku.
Katolická vojska měla do Čech vpadnout z několika směrů a společně oblehnout a dobýt Prahu. Hlavní síly z Říše, vedené falckrabětem Ludvíkem a arcibiskupy z Trevíru a Kolína nad Rýnem, měly do Čech postupovat ze západu od Chebu. Zikmund Lucemburský měl mezitím se svou uherskou armádou zaútočit z východu přes Moravu spolu s oddíly svého zetě rakouského vévody Albrechta Habsburského. Tažení měly podpořit také oddíly míšeňských markrabat, slezských knížat a lužických měst, které dostaly za úkol souběžně s hlavními sbory postoupit do Čech ze severu a ze severovýchodu přes Kladsko.
Západní část křižáckých vojsk shromážděných u Chebu vtrhla v čele s kurfiřty Ludvíkem, Dětřichem a Otou do Čech 28. srpna. První proud, vedený falckrabětem Ludvíkem, poté postupoval přes Kynžvart a Žlutice k Mašťovu, kterého se říšské vojsko zmocnilo po dvoudenním obléhání. Druhá část křižáků vedená arcibiskupy z Kolína a Trevíru táhla do vnitrozemí podél Ohře. Obě vojska se spojila před Kadaní, bráněnou pražským hejtmanem Ojířem z Očedělic. Po obsazení města křižáky, jejichž řady posílily také oddíly míšeňských markrabat, saského vévody Albrechta III. a braniborského markraběte Fridricha, postupovali k Chomutovu, odkud před útočníky většina obránců bez boje prchla. Ojíř z Očedělic při obraně města padl.
Kvůli bezohlednému drancování se mnoho husitských obyvatel z oblasti uchýlilo za hradby města Žatec, který byl husity kontrolován od jara. Pro ně měl Žatec svůj symbolický význam, byl vnímán jako vyvolené město, tzv. město Slunce, a jeho obránci tak byli silně motivováni k jeho uhájení, stejně jako útočníci k jeho dobytí. Město se také v nastalé válečné situaci stalo největší pevností stojící křížové výpravě a dosažení Prahy. Město se obráncům podařilo dobře předzásobit a dodatečně opevnit. To bylo katolíky obleženo někdy kolem 10. září]]. Dne 13. září pak přitáhlo také míšeňské vojsko, zatlačené husitskými jednotkami od Bíliny. Zhruba 6 000 obránců města pak stálo před zhruba třicetitisícovým křižáckým vojskem, které zaujalo obléhací pozice okolo hradeb.
Během útoku v pátek 19. září byli obléhatelé žateckými se značnými ztrátami šestkrát odraženi při pokusu o překonání městských hradeb. Asi šedesát útočníků bylo zajato. Dobře předzásobené město navíc během obléhání netrpělo většími problémy kvůli nedostatku potravin. Těžkosti se zásobováním však brzy zavládly v křižáckém táboře a mnozí velitelé doporučovali upustit od neúčinného obléhání a raději pokračovat v drancování vnitrozemí. Ludvík III. však přesto nadále trval na obsazení Žatce. Pražané zaměstnaní obranou svých opěrných bodů[které?] hned na několika místech[které?] nevyrazili obleženému Žatci na pomoc a část jejich vojska pouze vyčkávala u Slaného na příchod panských spojenců a táborů vedených Janem Žižkou. Přesto se v ležení obléhatelů před Žatcem rozšířily zprávy o blížícím se husitském vojsku. Křižácký tábor zachvátila panika znásobená požárem, který vzplál v části ležení. Jeho původ mohl být způsoben jak výpadem obránců, tak nehodou. Dílo zkázy a velké křižácké ztráty pak způsobil výpad žateckých obránců.
Dne 2. října začali křižáci ustupovat zpět směrem k české západní hranici. Žatecká posádka byla schopna učinit několik úspěšných pronásledovacích akcí, které způsobily křižáckému vojsku další těžké ztráty.
Podle záznamů kronikáře Thomase Ebendorfera z Haselbachu padlo při dobývání města a následném ústupu na dva tisíce křižáků.
Uhájení Žatce představovalo další z důležitých a slavných vítězství, které dopomohlo ke kontinuálnímu sílení husitských idejí v Čechách.
Krále Zikmunda Lucemburského v létě zdržely přípravy sňatku jeho dcery Alžběty s vévodou Albrechtem a obnovený nápor ze strany Turků. Král, který jen pomalu sbíral své uherské síly, proto nestihl vtrhnout do českých zemí zároveň s říšským vojskem. Vyrazil teprve počátkem října, kdy v čele své uherské armády a rakouských oddílů zetě Albrechta Habsburského postoupil na Moravu. Dne 18. října se pak v dobytém Brumově dozvěděl o neslavném konci tažení říšských velmožů a o jejich útěku od Žatce. Proti jeho silám, zimující u Kutné Hory, zaútočili počátkem roku 1422 oddíly pražského a táborského svazu pod vedením Jana Žižky a obrátili je na útěk, další porážku jim uštědřili u Haber a u Německého Brodu. To donutilo Zikmunda ustoupit na Moravu a opět se na čas válečných akcí vzdát.