V dnešním článku se ponoříme do vzrušujícího světa Otokar Březina, abychom objevili všechna jeho tajemství, příběhy a kuriozity. Otokar Březina je téma, které v historii upoutalo pozornost mnoha lidí a není divu, protože jeho význam a dopad na naše životy je nepopiratelný. V tomto smyslu prozkoumáme různé aspekty Otokar Březina, od jeho počátků až po jeho význam dnes, přes jeho důsledky ve společnosti, technologii a kultuře. Připravte se ponořit se do fascinující cesty po Otokar Březina a objevte vše, co z tohoto tématu dělá nevyčerpatelný zdroj znalostí a emocí.
Otokar Březina | |
---|---|
Rodné jméno | Václav Jebavý |
Narození | 13. září 1868 Počátky Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 25. března 1929 (ve věku 60 let) Jaroměřice nad Rokytnou Československo |
Místo pohřbení | hřbitov v Jaroměřicích nad Rokytnou |
Pseudonym | Otokar Březina |
Povolání | spisovatel, básník, učitel, esejista a prozaik |
Žánr | poezie |
Témata | filozofie, křesťanství a literatura |
Ocenění | čestný doktor (1919) Státní cena za literaturu a překladatelské dílo (1928) |
Partner(ka) | Emilie Lakomá |
Vlivy | Friedrich Nietzsche Arthur Schopenhauer Charles Baudelaire |
multimediální obsah na Commons | |
původní texty na Wikizdrojích | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Otokar Březina, vlastním jménem Václav Ignác Jebavý (13. září 1868 Počátky – 25. března 1929 Jaroměřice nad Rokytnou), byl český básník a spisovatel, představitel symbolismu. Ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století.
Narodil se 13. září 1868 v Počátkách č. p. 224 manželům Ignáci Jebavému (obuvníku a měšťanu v Počátkách) a jeho manželce Kateřině, rozené Fákové. Pokřtěn byl jako Václav Ignác Jebavý. Otec byl již potřetí ženat a syn Václav vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů (v době svatby, v roce 1866, bylo Ignáci Jebavému 50 a manželce Kateřině 34 let).
Po základní školní docházce v Počátkách přestoupil v roce 1883 na reálku v Telči. Zúčastnil se zde kulturního života a maturoval v roce 1887. Byl spolužákem a spolubydlícím Františka Bauera-Martinkovského.
Po maturitě se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, se kterou si celý život dopisoval. V roce 1888 získal doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v Praze a poté působil v letech 1888–1901 v Nové Říši na Moravě. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne, v únoru 1890. V Nové Říši žil osaměle; věnoval se studiu jazyků, filozofii a vlastní tvorbě.
V roce 1894 složil v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy, na kterých učil od roku 1901 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od roku 1914 učil se sníženým úvazkem, od roku 1919 až do penzionování měl tvůrčí dovolenou.
Roku 1925 odešel definitivně do penze.
Roku 1929 zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v Jaroměřicích nad Rokytnou. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař František Bílek. Osudy náhrobku však budily vášně, neboť "honosná" Bílkova socha neodpovídala Březinově přání, že na jeho hrobě má stát obyčejný a strohý kříž.[zdroj?]
Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Psal ji jeden z mála Březinových blízkých přátel po dobu více než třiceti let, Jakub Deml; po vydání vyvolala publikace řadu polemik.
Březina psal hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy tohoto období jsou smrt (1890 mu náhle krátce po sobě zemřeli oba rodiče), vzpomínka na minulost a nepřekonatelná osamělost: novely Důležitý den života příštipkáře, Protější okno.
Vznikl Román Eduarda Brunnera. Roku 1892, poté, co nebyl otištěn ve Světozoru, jej autor zničil.
V Březinově rozpoložení převládá deprese, melancholie, pochybnosti o smyslu tvorby (čte Baudelaira a Schopenhauera). Je to doba zásadního uměleckého přerodu: Březina přijímá Schopenhauerův názor, představu světa jako absolutního sebeklamu a iluze, čímž ospravedlňuje výlučnost své samoty i negativní poměr k všední skutečnosti. Překonat svět bylo podle Schopenhauera možné pouze přijetím subjektivního snu, v jehož samotě člověk nalézá sám sebe jako jediný zdroj útěchy a duchovní svobody.
Tehdy vzniká Březinův projekt aristokraticky výlučného Umění. Realistický prozaik se mění v symbolistického básníka. Současně s ním dochází k obecné proměně české literatury. Česká literatura procházela v tomto období krizí a ocitla se v hraničním pásmu, kde nebylo možno pomocí stávajících realisticko-lumírovských výrazových prostředků dojít k nové a vyšší stylové dokonalosti a nebylo možné jimi autenticky vyjádřit životní pocity. U mnoha básníků dochází k prudkým vývojovým zvratům (Antonín Sova, Karel Hlaváček, Stanislav Kostka Neumann, Jiří Karásek ze Lvovic).
Dalším pro Březinu i obecně důležitým momentem je Šaldova stať Synthetism v novém umění 1892:
„ | Nové umění je polemika s racionalistickými tradicemi a pozitivistickými koncepcemi, odmítnutí umění jako pouhé poetizace reality, zdůraznění intuice, zrušení rozdílu mezi obsahem a formou, symbolizace zintenzivňující poznání | “ |
— F. X. Šalda, Literární listy XIII, 1892 |
Březina přijal Šaldovy teoretické zásady patrně nejdůsledněji z celé generace a zcela odmítl svou dosavadní tvorbu. Nyní spatřuje nejvyšší formu lidské aktivity ve filozofické reflexi a v umění (novoplatónský idealismus). Náboženská fakta = symboly; mysticismus = estetický prvek. Březina nehledá svůj cíl ve spočinutí v Bohu, ale v konstruování vizí a symbolistické koncepci světa a univerza.
Devětatřicetiletý básník uzavírá své dílo – krize básníkovy noetické základny byla doprovázena i krizí symbolistických výrazových prostředků.
Jeho první literární pokusy spadají do let 1883–1887, kdy studoval na reálném gymnáziu v Telči – (sociální epika, historické povídky, humoresky, fejetony, vše laděno v harmonických barvách maloměstského spektra) – psal je pod pseudonymem Václav Danšovský. Jeho první tištěné básně (Vesna, červen 1886) mají epický charakter a snaží se s mírně sociálním podtextem básnicky ztvárnit prostý životní příběh (jako epika S. Čecha). Tímto typem poezie, velice často pouze verbalizujícím dobové vlastenecké nálady, se Březina nejvíce přiblížil maloměšťáckému ideálu básníka. V próze používal naivně bodrého humoru, s nímž se snažil vykreslit po Nerudově vzoru různé typy lidí.
Březinova básnická tvorba, stojící často na samém pomezí mezi uměním a filozofickou meditací, patří umělecky i myšlenkově k nejnáročnějším hodnotám evropského literárního symbolismu. Březina zcela ve shodě se symbolistickou teorií vnímal náboženská fakta toliko jako symboly a anektoval je především pro jejich esoteričnost a estetické hodnoty. Stejně tak jeho mysticismus je výhradně estetický. Březina nehledá svůj cíl v spočinutí v Bohu, ale v konstituování snů a vizí; místo mystického vytržení směřujícího k symbióze s Bohem chce odhalovat tajemství bytí a smrti proto, aby extatické vytržení proměnil v básnický tvar.
I když jsou konstanty Březinova duchovního světa v lecčems ovlivněny křesťanstvím, neřídí se jeho duchovní svět zákonitostmi křesťanské spirituality, ale je mnohem více prodchnut subjektivní duchovností filozofického idealismu v jeho platónsko-kantovské podobě.
Celé Březinovo dílo prostupuje základní zákonitost: každé vzepětí, opojení či radost je vzápětí vystřídáno depresí, únavou a smutkem. Tyto dva póly, mezi nimiž Březinův básnický svět osciluje, ovládají nejen myšlenkovou vrstvu jeho poezie, ale ovlivňují i tvar jeho veršů – v básnických vizích, v nichž je vyostřen konflikt mezi snem a skutečností převládá volný verš, zatímco v subjektivněji laděných verších, bližších tradiční lyrice, převažuje pravidelné veršové metrum a zdůrazňuje se veršová hudebnost.
Březinova veršová výstavba i jeho obraznost představují jeden z nejsložitějších a nejrafinovanějších básnických jevů v celých dějinách české literatury. Metafora v jeho pojetí nevyjadřuje jen určité pocity, nálady a stavy (jako např. u K. Hlaváčka), ale má vždy určité konkrétní jádro, podřizované jednotícímu kompozičnímu záměru. Jádro metafory tvoří základní kontext básně, který neprolíná s ostatními obrazovými kontexty, čímž vzniká metaforicky složitá osnova básně.
Literární dílo Otokara Březiny představuje ucelený a uzavřený vrchol českého literárního symbolismu. Na půdorysu jeho díla jsou výrazně patrny nejen základní přednosti symbolistické tvůrčí metody (filozoficky hlubší pojetí básnické tvorby, rafinovanější a citlivější básnická obraznost), ale i její limitující faktory (ryze idealistické východisko, sklon k neurčitosti filozofické abstrakce). Symbolistické výrazové prostředky se velmi rychle automatizovaly, měnily se v ustálená myšlenková i metaforická klišé, a tak symbolismus rychle ztrácel svou uměleckou podnětnost. Někteří básníci proto záhy symbolistickou platformu opouštějí (Antonín Sova) a nová nastupující generace (Fráňa Šrámek, František Gellner, Viktor Dyk, Karel Toman) už stojí na ostře protisymbolistických pozicích.
Novodobá úplná vydání:
Dopis překladateli Camillu Hoffmannovi
Jaroměřice 8. dubna 1918
Milý pane,
prohlédl jsem Vaše krásné překlady a dovolil jsem si tu a tam tužkou po straně připsati několik poznámek k vysvětlení originálu.
Báseň Hvězd hasnou tisíce (v překladě str. 37) žádala by jambického rytmu s přízvučnou slabikou na konci každého verše, jak na některých místech šťastně jste vystihl. Smyslem jest překlad věrný; snad by bylo možno o přeměnu rytmu se ještě pokusiti. Kdybyste ještě potřeboval někde mého vysvětlení, jsem bratrsky ochoten Vám ho podati.
Zatím pozdravuji oddaně a děkuji za milý list.
O. B.