V dnešním světě je Podkoní a žák téma, které je stále aktuálnější. Ať už kvůli svému vlivu na společnost, významu ve vědecké oblasti nebo vlivu na populární kulturu, Podkoní a žák se stal tématem obecného zájmu. Jak konverzace kolem Podkoní a žák pokračují, je důležité pochopit jeho význam a důsledky. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Podkoní a žák a analyzujeme jeho roli v současném světě. Od jeho vzniku až po jeho dopad na současnost se ponoříme do fascinujícího vesmíru Podkoní a žák a objevíme vše, co toto téma nabízí.
Podkoní a žák je česká báseň z konce 14. století, jejíž autor je neznámý. Báseň je napsána ve formě sporu (disputace), v němž se dvě znepřátelené strany dostávají do hádky o svou pravdu. Vedení disputu (sporu) je základem dialektické metody, s jejíž pomocí se ve středověkých školách vyučovala filozofie. Proti jednomu názoru stál názor opačný a student musel na základě logického postupu vyvodit a obhájit správný závěr. Středověké disputy byly v evropské literatuře oblíbené především ve 13.–15. století. Nejprve se zabývaly závažnými tématy např. spory duše s tělem. Takovým vážným sporem je např. báseň Oráč z Čech, dialog básníka se smrtí.
Stále častěji však se v písemnictví té doby objevují úsměvné básně, které obtížné filozofické spory ironizují nebo parodují. Tyto parodie nepochybně vznikaly ve školách a mezi tehdejšími vzdělanci. Z českého prostředí je nejznámější právě veršovaná skladba Podkoní a žák, ve které je popsána hádka dvou lidí na okraji společnosti. Báseň má celkem 490 veršů (většinou osmislabičných) ve sdružených rýmech. Je typickým představitelem tzv. žákovské poezie.
Báseň začíná vypravěč (tučným písmem duálové tvary):
Přihodich se jednú k tomu,
kdež nalezech v jednom domu,
právě také v túž hodinu
dva, jenž přišla pohostinu,
ana sedíta na pivě.
Tu učiništa poctívě,
oba právě bez meškánie
dašta mi milé vítanie.
A já, přiblíživ se k nima,
posadich se mezi nima,
jakož často v krčmě bývá,
křičiec: „Paní, nalí piva!“
Jechomť se v odplatu ctíti,
podávajíc sobě píti.
Poslúchajte tuto právě,
poviemť vám o jich postavě.
Následuje popis žáka:
Z těch jeden člověk bieše mladý,
nejmieše známě brady,
na němž sukně šerá, umlená,
a k tomu kukla zelená;
ta také zedrána bieše.
Mošnu na hrdle jmieše,
v niž by vložil, což mu třeba,
mním, že knihy, také chleba;
dešťky jmieše u pasu.
Jakž jej viděch při tom času,
i jinú k tomu přípravú
vše bieše školskú postavú.
Pokračuje popis podkoního:
Druhý, ten se starší zdáše,
vždy sedě bradku súkáše,
na němž kabátec úzký, krátký,
a dosti zedraný šatky;
okasalý tak dvorně,
k tomuť bieše obut v škorně:
tyť biechu drahně povetšely,
avšak okolo děr cely,
skrze něž viděti nohy.
A také bieše up’al ostrohy,
točenku maje na hlavě.
Tak, jakž jej sezřech právě,
jistěť se mi dvořák zdieše;
hřebelce za pasem jmějieše.
Později dojde ke sporu mezi podkoním a žákem o tom, kdo z nich je ve společnosti významnější a kdo se má lépe. Přitom si ale neuvědomují, že argumenty, které předkládají tomu druhému, jsou vlastně zápory a nikoliv klady. Vypravěč příběhu jako nestranný pozorovatel vše zaznamenává. Celá hádka nakonec vyvrcholí rvačkou mezi oběma stranami. V té chvíli se vypravěč zvedne a odchází pryč.