V dnešní době se Poslední večeře stala v naší společnosti velmi aktuálním tématem. S rozvojem technologií a globalizací Poslední večeře významně ovlivnil životy lidí, a to jak osobně, tak profesionálně. Od svého vzniku vyvolal Poslední večeře rozsáhlou diskusi a byl předmětem mnoha studií a výzkumů. V tomto článku podrobně prozkoumáme všechny aspekty související s Poslední večeře, od jeho původu až po jeho dnešní vliv. Budeme analyzovat, jak Poslední večeře formoval naše chování, naše interakce a naše prostředí, a zamyslíme se nad výzvami a příležitostmi, které představuje.
Poslední večeře znamená důležitou událost ze života Ježíše Krista, který den před svým umučením slavil se svými učedníky velikonoční slavnost Pesach. Při této večeři, která je vylíčena v evangeliích, jim rozděloval chléb a víno jako „své tělo a svou krev“ a přikázal jim, aby to opakovali na jeho památku. Tak vzniklo křesťanské slavení a svátost eucharistie.
Poslední večeři popisují všechna synoptická evangelia. Její průběh zhruba odpovídá židovské večeři pesach na památku vyvedení Izraele z Egypta. Evangelia uvádějí její přípravu, rozdílení chleba a vína jako Ježíšova „těla a krve“ a zradu Jidáše Iškariotského, jednoho z učedníků. Podle Janova evangelia začala tím, že Ježíš všem učedníkům umyl nohy, sama večeře se jen stručně zmiňuje bez rozdílení chleba a vína, a po večeři – podobně jako v Lukášově evangeliu – navazuje Ježíšova závěrečná promluva, modlitba a rozloučení.
Podle synoptických evangelií Ježíš při rozdělování chleba a vína mluvil o „nové smlouvě“ a o „své krvi“, která tuto smlouvu zpečeťuje a prolévá se na odpuštění hříchů. V Lukášově evangeliu na to navazuje příběh o učednících na cestě do Emaus, kde se s Ježíšem setkali při lámání chleba, a o pravidelném slavení večeře Páně píše Pavel z Tarsu v listu Korintským. Slavení eucharistie (Večeře Páně) tak už v samém počátku křesťanství není jen připomínkou Poslední večeře, nýbrž také zpřítomněním Krista jako vykupitele. Tvoří patrně jádro nejstarší křesťanské bohoslužby a podle knihy Didaché se už ve 2. století konalo každou neděli.