Satira

V dnešním světě je Satira téma, které nabylo nebývalého významu. Po desetiletí je Satira předmětem studia a zájmu akademiků, odborníků a profesionálů z různých oblastí. Jeho dopad byl pociťován ve společnosti, kultuře, politice a ekonomice, což vyvolalo nekonečné debaty a úvahy o jeho důsledcích. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Satira, analyzujeme jeho vývoj v čase, jeho současné výzvy a možné vyhlídky do budoucna. Kromě toho podrobně prozkoumáme různé přístupy a názory, které existují o Satira, s cílem poskytnout úplný a objektivní přehled tohoto tématu, které je dnes tak relevantní.

Satira (z lat. (lanx) satura – všehochuť) je způsob literárního, výtvarného nebo dramatického vyjádření, využívající komičnosti a výsměchu ke kritice nedostatků a záporných jevů jednotlivců, institucí či samotné společnosti. Občas satira má za cíl nejen kritiku, ale zlepšení společnosti, např. inspirace sociálních reforem.

Charakteristickým rysem satiry je silná ironie nebo sarkasmus. Podle literárního kritika Northropa Frye „v satiře je ironie útočná“. V satirické řeči a psaní jsou často používány parodie, hyperbola, dysfemismus, přirovnání, dvojsmysl a další tropy. Satira může využívat různé tóny od pobavení až po nenávistné rozčilení, od vtipu do invektivy a takové druhy humorů jako reflexní, černý, šibeniční humor atd.

Satirické jádro může být přítomné v dílech jakéhokoli žánru. Avšak v literatuře se satira často objevuje jako samostatný žánr, vzniklý ve Starověkém Římě. V současné době satira se vyskytuje v mnoha uměleckých formách vyjádření, včetně literatury, divadelních představení, filmových a televizních pořadů, internetových memů, komentářů, her, textů písní atd.

Klasifikace

Satirické styly

Styly satiry z historického hlediska lze běžně kategorizovat jako menippský, horatiovský a juvenálský. Tyto style jsou převážně pojmenovány podle jednotlivých autorů, kteří se satirou zabývali.

Menippská satira

Nejstarším a nejdéle žijícím podžánrem satiry je menippská satira (anglicky). Menippská satira byla založena řeckým filosofem, představitel kynizmu, Menipposem z Gadar. Termín poprvé použil Varro, který tento styl imitoval.

Menippská satira se vyznačuje tím, že útočí spíše na myšlenkové postoje než na konkrétní jednotlivce nebo entity. Charakterizace v menippské satiře je více stylizovaná než naturalistická a představuje lidi jako ztělesnění myšlenek, které oni personifikují. Michail Bachtin v menippské satiře vidí kulturní „karnevalový princip“, který hraje ústřední roli v národních kulturách Evropy.

Horatiovská satira

Horatiovská satira je pojmenována po římském satirikovi Horaciovi.

Horatiovská satira je definována jako mírná, plná humoru a smích má být hlavní zbraní vyhánějící nerozum z lidských myšlenek. Tento satirický styl používá vtip, nadsázku a sebepodceňující humor k tomu, co označuje za bláznovství, spíše než za zlo. Sympatický tón horatiovské satiry je v moderní společnosti běžný. Cílem horatianského satirika je léčit situaci spíše úsměvy než hněvem. Horatiovská satira je jemnou připomínkou, že život je třeba brát méně vážně, a vyvolává ironický úsměv.

Juvenalská satira

Juvenalská satira, pojmenovaná podle spisů římského satirika Juvenala. Používá mnohem přísnější a bolestivější metody. Na rozdíl od Horacea, Juvenal prostřednictvím svých satir útočil na veřejné činitele a vládní organizace a považoval jejich názory nejen za špatné, ale také za zlé.

V návaznosti na tuto tradici juvenalská satira oslovuje vnímané sociální zlo prostřednictvím opovržení, pohoršení a brutálního výsměchu. Tato forma je často pesimistická, s menším důrazem na humor. Juvenalskou satiru charakterizuje použití sarkasmu a osobních invektiv. , co ji spojuje s dřívější formou satiry propagované Aristofanem, která byla založena na osobních útocích. Cílem juvenalního satirika je obvykle vyvolat nějaký druh politické nebo společenské změny, a proto silně polarizovaná politická satira je často klasifikována jako juvenalská.

Základní témata satiry

Druhy satiry lze také klasifikovat podle témat, kterými ona se zabývá. Od nejstarších dob, přinejmenším od her Aristophana, základní témata satiry jsou politika, náboženství a sexualita. Částečně proto, že jedná se o nejpalčivější problémy, které ovlivňují každého, kdo žije ve společnosti, a částečně proto, že tato témata jsou obvykle tabu. .

Politická satira

Politika v širším smyslu považována za prvořadé téma satiry. Politická satira se zaměřuje na chování politiků a neřesti politických systémů.

Satira je definována i prostředím a časem, ve kterém vzniká. Ze studia vzniku satirických děl v minulosti se zdá, že je satira překvapivě závislá i na určité úrovni omezení ve společnosti. Politická satira častěji nevzniká v období benevolentního liberalismu, ale spíše v obdobích poznamenaných omezenými možnostmi vyjadřování vlastního názoru či v období politického útlaku. Kenneth Burke (anglicky) tak tvrdí, že satirik hledá nejen způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas, ale také hledá risk a snaží se uniknout trestu.

Podle M.J.C. Hodgarta mezi satirou a politikou existuje podstatné spojení. Za prvé, satira je nejběžnější formou politické literatury. Za druhé, je to nejpolitičtější část veškeré literatury, protože se snaží ovlivňovat chování veřejnosti.

V kontextu politické satiry je důležité vidět rozdíl mezi vlastně satirou a škádlením (anglicky teasing, italsky sfottò). „Sfottò“ je prastará forma šaškárny, komedie bez podvratného ostří satiry. Škádlení je vtipný výsměch, obvykle se skládá z napodobování někoho pomocí vnějších atributů (způsob oblékání, chování, hlas a chůze, fyzické vady apod.) Na rozdíl od satiry škádlení se nikdy nedotýká klíčového problému, nikdy nepředstavuje vážnou kritiku a nikdy neškodí ideologii a mocenské postavení. Sfottò namířený proti mocnému jedinci spíše přitahuje k němu sympatie společnosti. Například Hermann Göring proti sobě propagoval žerty a vtipy s cílem polidštit svůj obraz.

Náboženská satira

Satira, která míří na duchovenstvo, je druh politické satiry, zatímco náboženská satira je ta, která se zaměřuje na náboženské či duchovní přesvědčení. Náboženská satira se někdy nazývá filozofická satira.

Satira mravů

Satira mravů nebo satira každodenního života obvykle kritizuje způsob života prostých lidí. Toto ji spojuje s komedií mravů, která se poprvé objevila v britském divadle v roce 1620. Ale na rozdíl od komedie mravů, obecně přijímající pravidla společenské hry, satira je naopak popírá.

Jedním z rysů satiry mravů může být i sprostý humor, spojený se sexem a skatologií (anglicky). Skatologie má dlouhodobou asociaci se satirou jako klasický způsob grotesky. Exkrementy symbolizují smrt, „vrcholně mrtvý objekt“. Například je dobře známá svými skatologickými tropy pozdně středověká fiktivní postava Tilla Eulenspiegela.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b BALDICK, Chris. The Concise Oxford Dictionary of Literary Terms. Oxford: Oxford University Press, 1990.
  2. ↑ a b ELLIOTT, Robert C. The nature of satire . Encyclopædia Britannica, 2004 (last updated: 2023). Dostupné z: https://www.britannica.com/art/satire
  3. ↑ a b FRYE, Northrup. Anatomy of Criticism : Four Essays. Princeton, NJ: Princeton UP, 1957. Dostupné z: https://northropfrye-theanatomyofcriticism.blogspot.com/
  4. ↑ a b c JELÍNKOVÁ, Barbora. Wooster a Jeeves jako protikladné charaktery? : (Použití satirických prostředků v díle P. G. Wodehouse) . Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. Dostupné z: https://theses.cz/id/wknnca/Wooster_a_Jeeves_jako_protikladn_charaktery.pdf
  5. ↑ CLARK, Arthur Melville. The Art of Satire and the Satiric Spectrum. In: Studies in literary modes, 1946. P. 32
  6. ↑ MÜLLER, Rolf Arnold. Komik und Satire. Zürich: Juris-Verlag, 1973. S. 92. ISBN 978-3-260-03570-8.
  7. ↑ BACHTIN, Michail Michajlovič (1965). François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Vyd. 2., v nakl. Argo 1. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-776-6.
  8. ↑ SHARMA, Raja. "Comedy" in New Light-Literary Studies. Lulu.com, 2011
  9. ↑ Satire Terms . Dostupné z: https://www.nku.edu/~rkdrury/422/satire_terms.html
  10. ↑ a b c Satire. In: Literary Devices : Literary Devices, Terms, and Elements . Dostupné z: https://literarydevices.com/satire/
  11. ↑ MASTROMARCO, Giuseppe. Introduzione a Aristofane. Roma-Bari : Laterza, 1994 (6. edizione 2004). Pp. 21–22. ISBN 88-420-4448-2.
  12. ↑ a b c CLARK, John R. The Modern Satiric Grotesque and Its Traditions. Kentucky : University Press of Kentucky, 1991.
  13. ↑ BURKE, Kenneth (1941). The Philosophy of Literary Form. 3rd rev. ed. Berkeley : University of California Press, 2019.
  14. ↑ a b c HODGART, Matthew J. C. (1969) Satire : Origins and Principles. London : Routledge, 2009. ISBN 9781412810609
  15. ↑ FO, Dario. Provocative Dialogue on the Comic, the Tragic, Folly and Reason. London: Methuen Publishing, 1993 (transl.)
  16. ↑ KREMER, S. Lillian. Holocaust Literature : Agosín to Lentin. London : Routledge, 2003. P. 100. ISBN 9780415929837.
  17. ↑ LIPMAN, Steve. Laughter in hell : The use of humour during the Holocaust. Northvale, NJ: J Aronson, 1991. P. 40
  18. ↑ a b Anspaugh, Kelly. 'Bung Goes the Enemay': Wyndham Lewis and the Uses of Disgust. In: Mattoid (ISSN 0314-5913), no. 48.3 (1994)

Související články

Česká satira

Přehled dějin a vývoje světové satiry (významní autoři a díla)

Externí odkazy

Enciclo
Wikious
Sapientia
Scientia
Boobota
Anandapedia
Sagapedia
Wikithot