V dnešním světě je Semjon Byčkov problém, který ve společnosti nabyl velkého významu. S rozvojem technologií a globalizací se Semjon Byčkov stal problémem, který ve větší či menší míře ovlivňuje všechny lidi. Ať už na osobní, profesní nebo společenské úrovni, Semjon Byčkov má přímý dopad na náš každodenní život. Z tohoto důvodu je nezbytné pochopit její význam a vliv na různé aspekty dnešní společnosti. V tomto článku budeme dále zkoumat Semjon Byčkov a diskutovat o jeho důsledcích v různých kontextech.
Semjon Byčkov | |
---|---|
Narození | 30. listopadu 1952 (71 let) Leningrad (dnes Petrohrad), Rusko |
Země | Sovětský svaz Spojené státy americké |
Alma mater | Mannes College The New School for Music Petrohradská konzervatoř Glinka Choir School |
Povolání | dirigent |
Manžel(ka) | Marielle Labèque |
Příbuzní | Jakov Kreizberg (sourozenec) |
Ocenění | Velcí přistěhovalci (2010) |
Webová stránka | www.semyonbychkov.com |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Semjon Majevič Byčkov (* 30. listopadu 1952 Petrohrad; rusky Семён Маевич Бычков, anglicky Semyon Mayevich Bychkov) je americký dirigent a hudební pedagog narozený v Sovětském svazu, který v roce 1974 emigroval do Rakouska a přes Itálii odjel do Spojených států amerických, kde roku 1983 získal americké občanství.
Od sezóny 2018/2019 je šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie, s úvazkem do roku 2028. Mezi lety 1985–1989 působil jako hudební ředitel Buffalo Philharmonic Orchestra a v období 1997–2010 pak řídil z pozice šéfdirigenta Symfonický orchestr WDR v Kolíně nad Rýnem.
Narodil se roku 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), tehdejším Sovětském svazu, do židovské rodiny. Jeho bratr Jakov Kreizberg (1959–2011) byl také americko-ruský dirigent. Jejich prapraděd působil jako dirigent Oděského národního akademického divadla opery a baletu. Semjon Byčkov studoval deset let na hudebně zaměřené sborové škole Michaila S. Glinky, ve třídě u pedagoga dirigování Poltavceva a učitelky hry na klavír Kurnavinové. Po ukončení studia pokračoval na leningradské Konzervatoři N. A. Rimského-Korsakova ve třídě profesora Ilji Musina. První dirigentskou zkušenost učinil během studií v devatenácti letech.
Při studiu konzervatoře hrál také volejbal za Dynamo Leningrad. Roku 1973 vyhrál Rachmaninovu dirigentskou soutěž, ovšem úřady mu po jeho žádosti o výjezdní víza zakázaly uplatnit cenu pro vítěze – příležitost dirigovat Leningradskou filharmonii. Jeho rodina negativně snášela antisemitský přístup státu, a tak se Byčkov v důsledku svých kritických postojů vůči sovětskému komunistickému režimu rozhodl v roce 1974 zemi opustit, se stodolarovým obnosem. Odcestoval tak do Vídně.
V roce 1975, ve věku dvaceti dvou let, opustil Vídeň a v emigraci pokračoval přes Itálii do Spojených států amerických. Následně absolvoval newyorskou konzervatoř Mannes School of Music na Upper West Side, jednu ze součástí univerzity The New School. V univerzitním ansámblu Mannes College Orchestra se ujal role dirigenta.
V letech 1980–1985 pracoval jako hudební ředitel lokálního tělesa Grand Rapids Symphony v michiganském Grand Rapids a zároveň působil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Buffalo Philharmonic Orchestra. Americký debut za dirigentským pultem učinil v newyorské městské opeře New York City Opera, kde 30. září 1981 řídil Bizetovu Carmen. Celkem odehrál šest představení.
V roce 1985 se stal hudebním ředitelem Buffalské filharmonie a na této pozici setrval další čtyři roky. Americké občanství přijal 4. července 1983. Působení na buffalské scéně mu přineslo mezinárodní ohlas. V roce 1986, kdy obdržel pozvání k dirigování Newyorské filharmonie, Berlínských filharmoniků a amsterdamského Královského orchestru Concertgebouw, podepsal desetiletou nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Philips Classics Records. První vydanou deskou se pro něj stala Šostakovičova Symfonie č. 5, op. 47 ve spolupráci s Berlínskými filharmoniky. V newyorské Metropolitní opeře nastudoval opery Boris Godunov (2004) a Othello (2007, 2012).
V letech 1989–1998 působil na pozici hudebního ředitele pařížského tělesa Orchestre de Paris, založeného v roce 1967. Roku 1990 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie, o dva roky později byl do stejné funkce jmenován na florentském hudebním festivalu Maggio Musicale Fiorentino, v roce 1997 pak přijal místo šéfdirigenta kolínského Symfonického orchestru WDR a v další sezóně šéfderigenta drážďanské Semperovy opery. V Kolíně nad Rýnem setrval do roku 2010 a během německého angažmá nahrál Brahmsovy stěžejní Symfonie č. 1–4, Šostakovičovy Symfonie č. 4, 7, 8, 10 a 11, Mahlerovu Symfonii č. 3, Rachmaninovy Zvony a Tři symfonické tance, Straussův Život hrdinův a Alpskou symfonii, Verdiho Requiem, stejně jako Straussovy opery Elektra, Daphne a Wagnerova Lohengrina, jenž se stal nejlepší nahrávkou roku 2010 v hodnocení časopisu BBC Music Magazine.
V sezóně 2003 debutoval na londýnské scéně Royal Opera House v Covent Garden nastudováním opery Richarda Strausse Elektra. Téhož roku zde navíc dirigoval Musorgského dílo Boris Godunov. V Covent Garden postupně řídil operní díla Piková dáma (2006), Lohengrin (2009), Don Carlos (2009), Tannhäuser (2010), Bohéma (2012) a Žena beze stínu (2014). Na prknech milánské Scaly realizoval Toscu (1996) a Elektru (2007), v Turínu pak řídil Dona Carlose (2006). Během festivalu Maggio Musicale Fiorentino uvedl vítěznou produkci Janáčkovy opery Její pastorkyňa (1993), Schubertovu jedinou operu Fierrabras (1995) a Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu (1997). V Pařížské národní opeře se poprvé představil uvedením Verdiho Maškarního plesu (2007) a za dirigentský pult se vrátil Tristanem a Isoldou (2009). Ve Vídni doprovodil představení Elektry (2000), Tristana a Isoldy (2001), Daphne (2003) a Lohengrina (2005). Konečně na letním Salcburském festivalu se podílel na realizaci Růžového kavalíra od Richarda Strausse (2004).
Roku 2012 Byčkov vystoupil k 60. životnímu jubileu s Vídeňskými filharmoniky na koncertech ve Vídni a Tel Avivu. Ve stejném roce pak přijal nově zřízenou dirigentskou pozici u Symfonického orchestru BBC, s nímž se opakovaně objevil na festivalu BBC Proms.
Na londýnské konzervatoři Royal Academy of Music drží učitelské křeslo Otty Klemperera pro výuku dirigování. V roce 2015 získal ocenění „dirigent roku“ v rámci Mezinárodních operních cen (International Opera Awards) udílených časopisem Opera.
V letech 2016–2017 se v rámci 121. sezóny České filharmonie stal jedním z hostujících dirigentů českého hudebního tělesa s plánem uvedení dvou programů. U příležitosti nedožitých 80. narozenin Václava Havla nastudoval s Českou filharmonii Dvořákovu Symfonii č. 9 (Novosvětskou), kterou dirigoval 5. října 2016 na slavnostním večeru v Rudolfinu. Pro vydavatelství Decca Records byl jmenován uměleckým ředitelem Čajkovského projektu, s cílem natočit kompletního seznamu symfonií ruského skladatele.
Dne 16. října 2017 podepsal s generálním ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem smlouvu, na jejímž základě se stal šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie na pětileté období, s účinností od sezóny 2018/2019. Hlavními hostujícími dirigenty byli jmenováni Jakub Hrůša a Tomáš Netopil. V září 2022 prodloužil smlouvu do roku 2028. S Českou filharmonií nahrál kompletní cyklus symfonických děl Petra Iljiče Čajkovského. Nejdéle působící americký časopis v oblasti klasické hudby, Musical America Worldwide, jej v roce 2022 v rámci Musical America Awards vyhlásil Dirigentem roku.
Po příjezdu do USA využil záštity dvou starých dam, které mu věnovaly kromě klavíru mj. i koženou aktovku po Sergeji Rachmaninovovi s vyraženým jménem skladatele a některé Rachmaninovovy autorské notové záznamy.
Druhou manželkou Byčkova se stala francouzská klavíristka a členka sesterského klavírního dua Marielle Labèque, která s ním žije v Paříži. Manželka také obývá spolu se sestrou část římského paláce, v němž sídlí jejich hudební vydavatelství KML Recordings.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Semyon Bychkov na anglické Wikipedii.
Předchůdce | Semjon Byčkov | Nástupce |
---|---|---|
Julius Rudel |
Hudební ředitel Buffalo Philharmonic Orchestra 1985–1989 |
Maximiano Valdés |
Daniel Barenboim |
Hudební ředitel Orchestre de Paris 1989–1998 |
Christoph von Dohnányi |
Hans Vonk |
Šéfdirigent Symfonického orchestru WDR 1997–2010 |
Jukka-Pekka Saraste |
Jiří Bělohlávek |
Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie 2018– |