V příštím článku se ponoříme do Státní fotoměřický ústav, tématu, které v posledních letech vzbudilo velký zájem. Je to problém, který se týká lidí všech věkových kategorií a v různých částech světa a má významný dopad na dnešní společnost. V tomto směru budeme zkoumat různé aspekty související s Státní fotoměřický ústav, včetně jeho historie, jeho vlivu na populární kulturu, jeho implikací v každodenním životě a možných řešení nebo přístupů k řešení tohoto problému. Kromě toho prozkoumáme názory odborníků a lidí zapojených do Státní fotoměřický ústav, abychom získali úplnější a spolehlivější pochopení jeho důležitosti a relevance dnes.
Státní fotoměřický ústav | |
---|---|
Nástupce | Státní památková správa |
Vznik | 1919 |
Zánik | 1953 |
Mateřská organizace | Ministerstvo školství a národní osvěty |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Státní fotoměřický ústav (1919 - 1953) byl státní ústav, jehož účelem byla evidence historických a uměleckých památek, pořizování jejich měřické, fotogrammetrické a fotografické dokumentace. Jednalo se o památky na území Československé republiky, případně i v zahraničí, pokud šlo o památky, které přímo souvisely s dějinami českého umění. Cílem ústavu bylo vybudovat archiv dokumentárních fotografií, plánů a odlitků památkových objektů.
Ústav byl zřízen ministerstvem školství a národní osvěty ČSR dne 1. ledna 1919 jako Státní ústav pro fotografování, měření a odlévání památek zásluhou historika umění Zdeňka Wirtha.
Při založení ústavu mu byly přiděleny následující čtyři úkoly:
Ústav sídlil na několika místech v Praze: Lobkovický palác, prostory v Černé a v Kateřinské ulici. V roce 1933 získal ústav prostory v budově Klementina. Ty ale musel na příkaz okupační správy v roce 1940 opustit. Nejprve nouzově sídlil v Toskánském paláci na Hradčanech. Posléze se přestěhoval do budovy v Karmelitské ulici 13.
Fotogrammetrická činnost ústavu stejně jako odlévání detailů architektury byla pro nedostatek odborného personálního zajištění prováděna jen v minimální míře.
Během druhé světové války v letech 1939 - 1945 se ústav soustředil na dokumentaci památkově cenných staveb a historických měst, ohrožených nálety. Jednalo se o lokality: Kutná Hora, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Pardubice, Plzeň, Kroměříž, Olomouc, Brno. Dále proběhla dokumentace památek: hrad Karlštejn (manželé Miroslav Chalupníček a Věra Chalupníčková), Klášter Porta coeli v Předklášteří, Kostel svatého Mikuláše v Lounech. Dále byly dokumentovány fondy knihoven v Praze, Olomouci, v klášteře Nová Říše a arcibiskupská galerie v Kroměříži.
Po roce 1945 se ústav věnoval především dokumentaci nově vzniklých městských památkových rezervací (30 lokalit) a tzv. památek 1. kategorie (celkem 115 objektů).
V roce 1953 byl Státní fotoměřický ústav spolu se Správou státního kulturního majetku a Státním památkovým ústavem sloučen do Státní památkové správy. Od roku 1958 byl začleněn jako dokumentační útvar do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze.
Na základě Saintgermainské smlouvy (článek 196) prováděl Antonín Friedl dokumentaci v zahraničních institucích, jako byly:
a dále v knihovnách v Berlíně, Vratislavi, Paříži a Stockholmu.
Fotografický archiv obsahoval v roce 1939 celkem 20 500 negativů. V roce 1953 již evidoval 57 500 negativů.
Archiv Státního fotoměřického ústavu obsahoval odkazy a dary významných osobností:
Ústav vydával časopis Zprávy památkové péče, monografie a popularizační brožury pro veřejnost.