Václav Hrabě

V dnešním světě se Václav Hrabě stal tématem širokého zájmu. Od svého dopadu na společnost až po svůj význam v profesionální oblasti, Václav Hrabě upoutal pozornost lidí všech věkových kategorií a kultur. S nesčetnými názory a pohledy kolem Václav Hrabě je zásadní důkladně analyzovat jeho důsledky a důsledky. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Václav Hrabě s cílem poskytnout široký a úplný přehled tohoto tématu. Od jeho vzniku až po jeho možný budoucí vývoj se podíváme na Václav Hrabě z různých úhlů, abychom pochopili jeho význam dnes.

Václav Hrabě
Narození13. června 1940
Příbram
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí5. března 1965 (ve věku 24 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtíotrava plynem
Místo pohřbeníLochovice
Národnostčeská
Alma materVysoká škola pedagogická
DětiJan Miškovský
RodičeJan Hrabě, Magdalena Kalinová
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Václav Hrabě (13. června 1940 Příbram – 5. března 1965 Praha) byl český básník a částečně prozaik, jeden z významných představitelů tzv. beat generation v Československu, která se jinak rozmohla především v zemi svého vzniku, v USA.

Život

Hrabě se narodil v Příbrami jako syn železničáře Jana Hraběte a Magdaleny rozené Kalinové. Měl o jedenáct let starší sestru Jarmilu. Dětství prožil v Lochovicích poblíž Berouna. Na gymnázium chodil v Hořovicích, maturoval v roce 1957. Dále studoval český jazyk a dějepis na Pedagogickém institutu v Praze, který absolvoval v roce 1961. Po absolutoriu nastoupil základní vojenskou službu v Horšovském Týně. Protože po odchodu do civilu nemohl sehnat v Praze zaměstnání (odmítl umístěnku na pedagogické místo do pohraničních Kraslic), pracoval jako pomocný dělník, vychovatel v učňovském internátě, knihovník v Městské lidové knihovně v Praze a také jako lektor poezie v časopise Tvář. Teprve v říjnu 1964 našel Hrabě uplatnění ve vystudovaném oboru, a to jako zastupující učitel na ZDŠ v Praze 5-Košířích. V roce 1960 se seznámil se svou budoucí manželkou Olgou, v únoru 1962 se vzali a v srpnu se jim narodil syn Jan. V roce 1964 se však manželé rozvedli.

Tvorba Václava Hraběte, stejně jako ostatních beatniků, úzce souvisela s jazzovou a bluesovou hudbou. Sám autor se učil hrát na několik hudebních nástrojů, mezi nimi klarinet a saxofon, a koncertoval se studentskými kapelami.

Osobně se setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem a napsal s ním rozhovor (v roce 1965 u příležitosti jeho vystoupení v Praze).

Hrabětovy básně se za jeho života nedočkaly knižního vydání, všechny soubory vycházely až posmrtně, protože autor tragicky zemřel v necelých pětadvaceti letech, když se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým. Pohřben je v Lochovicích.

Dílo

Během základní vojenské služby napsal řadu básní s tématem vojny, války a pobytu na marodce. V létě 1962 napsal divadelní hru Královna Margot, jejíž jediný rukopis později ztratil režisér Waldemar Sente. Z jeho prozaických děl se dochovala pouze povídka Horečka, která vyšla 1967 v revue Divoké víno.

Autor debutoval roku 1962 v časopise Univerzita Karlova a ve vojenském periodiku Zápisník. Časopisecky publikoval pouze kolem deseti básní, ale mnoho z nich se šířilo v opisech mezi jeho přáteli. Ti se pokoušeli dílo zkompletovat pro knižní vydání. Zásadní význam pro udržení Hraběte v čtenářském povědomí měl básník a recitátor Mirek Kovářík, který získal básně od Ivana Rajmonta a v druhé polovině šedesátých let z nich vytvořil poetické pásmo Stop-time s podtitulem Rekviem za Václava Hraběte (v roce 1969 vyšlo knižně). Uváděl je v letech 1965–1967 v litvínovském Docela malém divadle a v sedmdesátých letech v pražském divadle Rubín. V letech 1979-1981 uváděla Viola v režii Jiřího Hraše hudební pořad Blues v rytmu noci – poezií inspirovaná blues, včetně veršů Václava Hraběte. V roce 1984 uvedl Mirek Kovářík sólový recitační pořad Hledám tě v tomto městě, jehož podstatnou část tvořila právě Hrabětova poezie.

V 60. letech Hrabětovy básně otiskl literární časopis Tvář, který Hrabě redigoval, a také revue Divoké víno. Oba časopisy byly zrušeny po sovětské okupaci (Divoké víno obnovil v roce 2002 Ludvík Hess jako internetové periodikum). Roku 1977 vyšla v nákladu 2000 kusů sbírka Blues v modré a bílé (editor Jaromír Pelc), která byla okamžitě rozebrána a hojně opisována. Pásmo z veršů Korunovační blues vydala v cyklostylové podobě v roce 1981 divadelní agentura Dilia. Za normalizace se Hrabětova poezie šířila především samizdatem.

Některé básně byly zhudebněny, například Vladimírem Mišíkem (deska Pár tónů, které přebývají z roku 1989). Verše působí velmi autenticky, k čemuž přispívá i volný verš, kterým jsou psány. Hrabětova báseň Variace na renesanční téma se zařadila mezi neslavnější texty české poezie, když ji Vladimír Mišík v listopadu 1989 zpíval pro půlmilionovou demonstraci na Letné.

Během doby, kdy si přivydělával jako redaktor v časopisu Tvář, zde vyšly i dvě jeho reportáže - Cestou necestou (z autostopu po republice, 1964) a Třicet a jedna noc (z doby jeho působení ve Viole). V Divokém víně vyšla reportáž a rozhovor s Allenem Ginsbergem během jeho návštěvy v Praze (1965).

V roce 1983 začal básníkův syn Jan Miškovský pátrat po osudu otcovy literární pozůstalosti, nezvěstné od konce 60. let. Cesty vedly většinou za železnou oponu. V roce 1985 vyšel v Mnichově nákladem 350 výtisků výbor Hrabětovy poezie Černé nebe nad městem. Dvacet let pohřešovaná literární pozůstalost Václava Hraběte se do rukou jeho syna vrátila až v roce 1986.

Když vyšel kompletní Hrabě. Zakladatel Divokého vína Ludvík Hess, editor díla Václava Hraběte Jaromír Pelc a redaktor Klubu přátel poezie Jiří Žáček v roce 1990. Na stole leží v KPP právě vydaný svazek úplné básníkovy pozůstalosti Blues pro bláznivou holku

Próza (chronologicky)

  • Třicet a jedna noc aneb Zápisky z živého domu. Tvář. 1964, č. 7.
  • Cestou Ne cestou. Tvář. 1964, č. 9–10.
  • Horečka. Divoké víno. 1967, č. 6–7.

Poezie (chronologicky)

  • STOPtime. Litvínov : , 1967. 60 s.
  • Stop-time. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. 65 s. Edice Mladé cesty – poezie, sv. 30.
  • Blues v modré a bílé. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977. 89 s. Edice Poesie, sv. 90.
  • Korunovační blues: pásmo z veršů Václava Hraběte. Sest. Zdeněk Šimanovský. 1. vyd. Praha: Dilia, 1981. 48, s. Edice Dilia, sv. 11047.
  • Černé nebe nad městem. 1. vyd. München: PmD – Poezie mimo domov, ©1985. 70 s. Edice Nová řada poezie, sv. 12.
  • Blues pro bláznivou holku. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 257 s. Klub přátel poezie. Výběrová řada. ISBN 80-202-0201-3. [Kompletní vydání básnického díla včetně nově objevené rukopisné pozůstalosti k vydání připravili a uspořádali Mirek Kovářík, Jan Miškovský a Jaromír Pelc.
  • Blues: Blues pro bláznivou holku a jiné básně. V nakl. Labyrint 1. vyd., 1. dotisk. Praha: Labyrint, 1995, ©1994. 142 s. Edice Česká knihovna, sv. 3. ISBN 80-901289-8-X.

Drama: Královna Margot (někdy uváděno Margot) – divadelní hra, jejíž rukopis se později ztratil.

Zhudebněné dílo

Václav Hrabě byl sám muzikantem a jeho básně, jak napsal Michal Bystrov, přímo vybízejí k hudebnímu doprovodu. Přesto ho pro českou hudební scénu objevil až Vladimír Mišík na přelomu 70. a 80. let 20. století, kdy vyšly na jeho druhém albu se skupinou Etc... s názvem „Etc...2“ (1980) tři Mišíkem zhudebněné Hrabětovy básně Variace na renesanční téma, Ty II. a Jam Session. K Hrabětovi se Vladimír Mišík pak ještě několikrát vrátil (Tma stéká do kaluží na albu Etc...3 a Kdybych už měl umřít na albu Umlkly stroje). Později Hraběte zhudebňoval také písničkář Vladimír Veit. Na albu Jménem poezie jsou básně Déšť, Variace na renesanční téma, Jednou, Jam Session a Noční obraz, Veitovo album Variace na renesanční téma (2004) je celé složené z Hrabětových básní. Čas od času zhudební některou báseň některá z českých folkových či rockových kapel (viz seznam).

Kulturní odkaz

V Hořovicích se, počínaje rokem 1994, každý sudý rok koná literární soutěž Hořovice Václava Hraběte. V témže městě je po Hraběti pojmenováno gymnázium.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Václav Hrabě - básník. www.rotrekl.cz . . Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-06-18. 
  2. ↑ BARÁK, Jan Václav Hrabě - Mrtví milovat nemohou Archivováno 11. 2. 2012 na Wayback Machine.. Novinky.cz, 13. června 2011
  3. ↑ HŘIVNA, Jiří. Čeští beatnici a jazz. Olomouc, 2013. Bakalářská práce. Univerzita Palackého, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Přibil. s. 41. Dostupné online.
  4. ↑ http://www.vaclavhrabe.com/[nedostupný zdroj]
  5. ↑ VÁCLAV HRABĚ 13. 6. 1940 – 5. 3. 1965 . Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem, . Dostupné z: http://oldwww.svkul.cz/dat/bib/aut/00117-medailon.pdf Archivováno 22. 8. 2017 na Wayback Machine.
  6. ↑ MRÁZEK, Ondřej. Prokletý básník jazzového jara. In: Literární noviny . 1. března 2010 16:11, aktualiz. 2. března 2010 10:54 . Dostupné z: http://www.literarky.cz/kultura/95-literatura/2081-proklety-basnik-jazzoveho-jara Archivováno 22. 8. 2017 na Wayback Machine.
  7. ↑ Michal Bystrov: Zbytečná variace na Hraběte (recenze alba Vladimíra Veita Variace na renesanční téma), Lidové noviny 9. září 2004. dostupné on-line Archivováno 30. 1. 2009 na Wayback Machine.
  8. ↑ Seznam podle článku Milan Tesař: Básníci ve folku - Václav Hrabě. Folk & Country 2/2006, únor, s. 37
  9. ↑ Ústav pro českou literaturu AV ČR – literární ceny . . Dostupné online. 

Literatura

Externí odkazy

Enciclo
Wikious
Sapientia
Scientia
Boobota
Anandapedia
Sagapedia
Wikithot