Dnes vstoupíme do fascinujícího světa Čaj, tématu, které upoutalo pozornost milionů jedinců po celém světě. Od svého vzniku až po dnešní dopad byl Čaj předmětem studia, debat a obdivu. S dědictvím, které trvá staletí, Čaj zanechal nesmazatelnou stopu v různých aspektech společnosti. V tomto článku prozkoumáme historii, důležitost a důsledky Čaj a poskytneme hlubší vhled do tématu, které i dnes vyvolává zájem a inspiraci.
Čaj (z výslovnosti čínského 茶 – čcha v mandarínském a kantonském dialektu; v dialektu min významného přístavu Sia-men čteno te – odtud pojmenování v mnoha jiných jazycích) je kulturní nápoj, připravovaný obvykle louhováním lístků rostliny čajovníku v horké vodě. Pro samotné lístky se také užívá název čaj. Označení čaj se běžně užívá i pro jiné nálevy – pro zápary a odvary různých jiných rostlin (například tzv. ovocné čaje, bylinné čaje nebo šípkový čaj), které se někdy označují jako nečaje. Čaj má díky obsahu kofeinu povzbuzující a stimulující účinky na lidský organismus.
Čaj vzniká zpracováním listů čajovníku. Z botanického hlediska je čajovník stálezelený keř, dorůstající v přírodě výšky 5 až 15 metrů, výjimečně až kolem třiceti metrů. Na plantážích jsou keře udržovány ve výšce kolem jednoho metru. Umožňuje to pohodlnější sběr čajových lístků a zvyšuje úrodu.
Přirozeně čajovník rostl v jihovýchodní Asii při hranicích Číny a Indie. Jako kulturní rostlina se pěstuje na mnoha místech s příhodnými podmínkami; mezi známé země produkující čaj patří Indie, Pákistán, Írán, Srí Lanka, Tchaj-wan, Japonsko, Indonésie, Nepál, Austrálie, Argentina a Keňa. Čajovníku se nejlépe daří v monzunovém klimatu v subtropickém a tropickém pásu; roste na kyselých půdách, od hladiny moře až po nadmořské výšky kolem 2500 m.
Listy čajovníku jsou dlouhé od tří do pětadvaceti centimetrů a široké mezi jedním a deseti centimetry; dospělé listy jsou tlusté, hladké a kožnaté, s krátkým řapíkem. Čajové lístky se většinou sbírají několikrát do roka, v některých oblastech po celý rok. Lístky se sbírají podle takzvaných sběrových formulí, které určují, kterou část výhonku uštípnout. Obvykle jsou cennější mladší menší lístky u špičky výhonku a pupen. Čaj obsahuje kofein, známý také jako tein.
V Evropě se původně pil jako lék.
Další zpracování se děje různými způsoby. Základním faktorem je stupeň oxidace (z historických důvodů chybně označována jako fermentace, nejde zde však o působení mikroorganismů, nýbrž kyslíku). U oxidace jde o pozměnění některých molekul listu, které má vliv na chuťové vlastnosti čaje a způsobuje zhnědnutí. Oxidace probíhá do té doby, než obsah vody v lístku neklesne na určitou mez.
Avšak i pojem tradiční fermentace se váže k určitému druhu čajů, a sice k tajemnému čaji Pchu-er, u něhož dochází nejdříve k oxidaci a poté k fermentaci, některé z těchto čajů je poté možné nechat zrát (až desítky let).
Čaje rozdělujeme dle způsobu zpracování do čtyř základních skupin:
Velmi oblíbené jsou i exotické „čaje“ jako je jihoamerické maté nebo lapacho, jihoafrický rooibos a honeybush nebo jiné bylinné čaje. Označení čaj zde ale není přesné, protože se tyto tzv. "bylinné čaje" nevyrábí z čajovníku.
Zvláště u ručně zpracovaných čajů existuje množství dalších nuancí, například ve způsobu svinování lístků (asi nejznámějším příkladem je svinutí do pevných kuliček – perel – např. u čaje „Gunpowder“).
Existuje řada způsobů zpracování, které do uvedených kategorií příliš nezapadají. Z těch známějších to jsou
Zvyk pít čaj o páté (tzn. v pět hodin odpoledne) vznikl ve Francii, ačkoliv je přisuzován Anglii (Anna Russellová, vévodkyně z Bedfordu v polovině 19. století), která ho od Francouzů pouze převzala.[zdroj?] Jako čaje o páté se v Československu za socialismu označovala setkávání mládeže (hovorově mejdany, sleziny apod.) v tento čas, kde se nepil alkohol, ale čaj (alkohol se samozřejmě pil, ale oficiálně se o tom nemluvilo).
ČERNÝ, Karel. Ze zámoří do Čech: Čokoláda, čaj a káva v raném novověku. Praha: Academia 2020. ISBN 978-80-200-3149-5.