V dnešním světě se Adolf Černý stal tématem neustálých debat a diskuzí. Od svých počátků až po současnost Adolf Černý výrazně ovlivnil různé aspekty společnosti, kultury, technologie a politiky. Jeho dopad byl tak významný, že dal vzniknout různým názorům a pohledům a vedl k neustálé výměně myšlenek a argumentů. V tomto článku podrobně prozkoumáme význam Adolf Černý a jeho vliv v různých oblastech, analyzujeme jeho důsledky v čase a jeho význam v současném kontextu.
Narodil se v rodině Stanislava Černého (1840/1841), holiče a hudebníka a Františky Černé-Kejzlarové (1840/1841). Svatbu měli 23.11.1863. Stanislav byl nejstarší, měl deset sourozenců, z nichž jen tři se dožili dospělého věku: Anna (1866), Barbora (1871) a Boleslav (1881). Roku 1902 se oženil s Boženou Reinerovou (1879–1959), se kterou měl dceru Boženu Dobiášovou (1904).
Od mládí se cílevědomě věnoval slovanské filologii a soudobým politickým problémům slovanských národů, později zaměřil pozornost také na rozvoj odborně fundované slavistické publicistiky a šíření idejeslovanské vzájemnosti v duchu masarykovského kriticismu. V roce 1898 založil časopis Slovanský přehled a v letech 1898–1914 a 1925–1932 jej redigoval. Hlavním předmětem jeho badatelského zájmu i mnohostranných organizačních aktivit byly jazyk, historie, kultura a folklorLužických Srbů, jejichž život poznal při každoročních studijních pobytech (1885–1895). Ve své době byl nejvýznamnějším znalcem lužickosrbské kultury zakladatelem české sorabistiky.
Jeho rozsáhlá původní básnická tvorba (pod pseudonymem Jan Rokyta) se vyvíjela od intimní a spirituálnílyriky (Když se připozdívá; Světla a bludičky; Lekníny na hlubinách; Za Kristem; Pouta a peruti; Království ticha a smíru; Jadranské dojmy), přes veršovanýautobiografický román (Prokop Rybář), až k náboženské a politickéepice, oslavující českou reformaci a národní osvobození (Zpěvník pozdního husity; epos Hus; Písně osvobozeného otroka; Věrní a odhodlaní).
K otázce shody rusko-polské: místo odpovědi na otevřený list profesora Zdziechowského – Praha: v. n., 1900
Herta Wićazec: žiwjenje a pisma prěnjeje serbskeje basnjerki – Budyšín: E. Muka, 1901
O slovanské vzájemnosti v době přítomné – Praha: v. n., 1906
U italských slovanů – Praha: v. n., 1906
Važte si české školy! – a tři překlady: Poslední škola: Alphonse Daudet, z francouzštinyB. F.; Ich bin kein Preusse!: Laura Klieler, z dánštiny J. F. Khun; Z denníku poznaňského učitele: Henryk Sienkiewicz, z polštiny Václav Kredba. Praha: F. Simáček, 1906
Republika Czeskosłowacka: Krótki zarys źycia politycznego, ekonomicznego i kulturalnego – opracowali Adolf Czerny i Wacław Dresler – Poznaň: s. n., 1923
Slovanské problémy – T. G. Masaryk; vybral a napsal doslov. Praha: Státní nakladatelství, 1928
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adolf Černý na polské Wikipedii.
↑Česká slavistika od počátku 60. let do konce roku 1918, s. 294
↑Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 253
↑Kulturní adresář ČSR. Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Příprava vydání Antonín Dolenský. Praha: Josef Zeibrdlich, 1934. 587 s. S. 63.
↑FRABŠA, František Salesius. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, 1923. 160 s. S. 21–22.
↑KUNC, Jaroslav. Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918–1945. Praha: Orbis, 1946. 1018 s. S. 676–680.
Literatura
Adolf Černý: k šedesátinám nadšeného šiřitele slovanského uvědomění – napsali K. Sedláček, František Tichý, Mikławš Krječmar, Josef Páta. Praha: Alois Neubert, 1924
Adolf Černý – Jan Rokyta (1864–1952) – Tadeusz Stanisław Grabowski. Sofija: Bălg. akad. na naukite, 1955
Adolf Černý: antologija jeho džełow – zezběrał, zdźela přełožił a předsłowo napisał Jan Cyž. Budyšyn: Ludowe nakladnistwo Domowina, 1958
ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN978-80-7277-369-5. S. 101–102.
Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 – hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN80-85865-48-3. S. 648.
FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN80-200-0797-0. S. 449–451.
KALETA, Petr. Češi o Lužických Srbech: český vědecký, publicistický a umělecký zájem o Lužické Srby v 19. století a sorabistické dílo Adolfa Černého. Praha: Masarykův ústav – Archiv AV ČR, 2006. 333 s. ISBN80-86495-41-8.
KUDĚLKA, Milan, a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN80-85268-69-8. S. 294, 313.
KUDĚLKA, Milan, a kol. Československá slavistika v letech 1918–1939. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 469 s. S. 218.
Pražské sorabistické studie: k 60. výročí úmrtí Adolfa Černého (1864–1952) a 70. výročí úmrtí Josefa Páty (1886–1942) – Marcel Černý a kol. Praha: Společnost přátel Lužice: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy: Budyšín: Serbski institut, 2013. 173 s. ISBN978-80-905626-0-8.
ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN80-200-1066-1. S. 252–253.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN80-7185-245-7. S. 201.
VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN978-80-210-6265-8. S. 40–41.