V tomto článku do hloubky prozkoumáme téma Arnošt Lustig a jeho dopad na naši současnou společnost. Od jeho počátků až po jeho význam dnes budeme analyzovat, jak Arnošt Lustig utvářel naše životy a ovlivnil různé aspekty našeho každodenního života. Prostřednictvím multidisciplinárního přístupu prozkoumáme různé perspektivy a relevantní studie, které nám umožní komplexně porozumět důležitosti Arnošt Lustig v našem moderním světě. Podobně prozkoumáme možné budoucí scénáře a jejich potenciální vývoj s cílem nabídnout kompletní a aktualizovanou vizi tohoto tématu globálního významu.
prof. Ing. Arnošt Lustig | |
---|---|
Arnošt Lustig na autogramiádě, duben 2009 | |
Narození | 21. prosince 1926 Praha-Libeň, Československo |
Úmrtí | 26. února 2011 (ve věku 84 let) Praha, Česko |
Příčina úmrtí | non-Hodgkinův lymfom |
Místo pohřbení | Nový židovský hřbitov na Olšanech |
Povolání | spisovatel, scenárista, novinář a historik |
Etnikum | židovský |
Alma mater | Vysoká škola politická a sociální |
Témata | holokaust |
Literární hnutí | druhá vlna válečné prózy |
Významná díla | Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Démanty noci, Dita Saxová |
Ocenění | Čestné občanství Prahy 2 (2006) Artis Bohemiae Amicis (2006) Cena Franze Kafky (2008) Cena Karla Čapka (cena PEN klubu) Medaile Za zásluhy I. stupeň (2000) |
Politická příslušnost | Politický subjekt KSČ |
Manžel(ka) | Věra Weislitzová-Lustigová |
Děti | Eva Lustigová Josef Lustig |
Rodiče | Emil Lustig a Terezie Lustig |
Příbuzní | Hana Hnátová (Lustigová) - sestra |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Arnošt Lustig (21. prosince 1926 Praha-Libeň – 26. února 2011 Praha) byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holokaustu.
Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě č. p. 428 (dnes Sokolovská ulice) a po čase na Královské č. p. 137. Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen (jako Žid), poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942[zdroj?] byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho matka a sestra, po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel otec rovnou do plynu, protože měl brýle a bylo mu 52 let. Lustigova díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou (1927–2009), která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu.
Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politické a sociální, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil s F. R. Krausem a stal se jeho žákem. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu (Barrandov): napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.
V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa.
V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už s manželkou a dětmi nevrátili. Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žili v Izraeli, v roce 1970 se nakonec usadili v USA, kde Lustig od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem. Po návratu do Prahy se v roce 1990 stal čestným presidentem nově založené Společnosti Franze Kafky. V roce 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.
V sobotu 26. února 2011 zemřel v Praze na rakovinu.
K prvnímu výročí spisovatelova úmrtí v roce 2012 byla Česko-izraelskou smíšenou obchodní komorou zřízena Cena Arnošta Lustiga. Oceněnými se stávají osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti jako jsou „odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost“.
Jeho tvorba málokdy vybočila z tématu holokaustu. Jeho knihy náleží k tzv. druhé vlně válečné prózy, tj. válečná próza z 50. a 60. let. Autoři druhé vlny se spíše soustředili na psychiku a vztah jedince k době než na události v širších souvislostech, na rozdíl od faktograficky zaměřených autorů vlny první.
Rysy jeho tvorby: vychází z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů (vydává osobní zpověď). Chtěl tímto způsobem své dceři vylíčit tuto dobu. Zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí (jsou nejvíce zranitelní, protože jsou bezbranní). Všechny události představuje tak, jako by byly každodenní. Příběhy jsou buď povídky nebo novely a první vznikaly už v 1. pol. 50. let. Své příběhy neustále přepracovává. Již od svých prvních próz, soustředěných v povídkových sbírkách Noc a naděje a Démanty noci píše Lustig příběhy, v jejichž centru stojí obyčejné, zdánlivě nehrdinské lidské charaktery konfrontované s mezní životní situací v koncentračních táborech. Válečnou tematiku neopouští ani ve svých rozsáhlejších, psychologicky laděných textech Můj známý Vili Feld a Dita Saxová. Ve svých prózách i s odstupem padesáti let hledá Lustig smysl lidství a podstatu lidského bytí. Pro jeho prózy, poznamenané zkušenostmi s nacistickou genocidou, je charakteristická věcnost podání a střízlivá dramatičnost.
Mnohé z Lustigových prací se dočkaly televizních a filmových adaptací.
Po Lustigově emigraci uschoval některé jeho rukopisy spisovatel Ota Pavel tím, že je zazdil na chatě.
O svém životě a díle hovořil v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou Tachles, Lustig (2011, Mladá fronta)
Vedle své literární tvorby také spolupracoval s českým sklářem Janem Huňátem a podílel se tak na tvorbě designu otisku své dlaně v křišťálovém skle – Křišťálovém doteku.