V tomto článku se budeme zabývat tématem Code civil s cílem poskytnout vyčerpávající analýzu tohoto problému. Code civil je dnes aktuální téma a jeho studium je nanejvýš důležité v různých oblastech. Prostřednictvím tohoto psaní se snažíme nabídnout komplexní vizi Code civil, prozkoumat jeho různé aspekty, důsledky a možná řešení. Budou se zabývat různými úhly pohledu a budou analyzovány různé přístupy, abychom plně porozuměli složitosti obklopující Code civil. Tento článek si klade za cíl vyvolat debatu o Code civil, podporovat reflexi a výměnu myšlenek mezi čtenáři.
Code civil (plným názvem francouzsky Code civil des Français, česky doslova Občanský zákoník Francouzů, v letech 1807–1816 a 1852–1870 nazývaný Napoleonův občanský zákoník, franc. Code Napoléon) je francouzský občanský zákoník, který byl schválen 21. března 1804 a přes mnohé novely zůstává doposud základem francouzského občanského práva. Navíc jím formulované zásady ovlivnily občanské zákonodárství v mnoha jiných zemích.
Napoleonský Občanský zákoník nebyl v Evropě první. Předešel ho bavorský kodex Codex Maximilianeus bavaricus civilis z roku 1756, ale i pruský Allgemeines Landrecht (1794) a západohaličský zákoník z roku 1797. Byl to ale první moderní zákoník přijatý v evropském měřítku, rozšířený díky tzv. Napoleonským válkám, který ovlivnil mnoho jiných zemí Evropy i zámoří.
Byl koncipovaný řadou právních expertů své doby (Tronchet, Bigot de Prémaneneu, Cambacérès, Malleville aj.), přičemž Napoleon Bonaparte často zasahoval do utváření jednotlivých návrhů a projevoval značný zájem o závěry komise. Po svém vyhlášení obsahoval 2281 článků a definitivně odstraňoval feudalismus a jakékoliv stopy lenního práva. Mezi jinými pak např. potlačil práva prvorozených a stanovil dělbu majetku mezi všechny dědice mužského pohlaví, formálně uznal oprávněnost dřívějšího prodeje státních pozemků zkonfiskovaných církvi a emigrantům či stanovil další podmínky dědictví a rozvodů.
Zákoník je založen na idejích přirozeného práva a lze v něm zároveň nalézt výrazné vlivy římského práva, např. už jeho samotné členění vychází z justiniánské kodifikace.
Kodex se skládal ze tří knih (dnes bychom řekli částí), každá z nich se dělila na tituly (hlavy):
Tato trojdílné uspořádání volně navazuje na trojdílnost římského práva v Gaiových Institucích. Zároveň uskutečňuje postuláty směru přirozeného práva podobně, jako jiná kodifikace civilního práva té doby, rakouský kodex ABGB (Všeobecný zákoník občanský z roku 1811). Podle záměru tvůrců zákoníku měla systematika dát záruku tří nejdůležitějších přínosů revoluce: osobní svobody (kniha I.), nedotknutelnosti soukromého vlastnictví (kniha II.) a svobody smluvní (kniha III.). Ty ustavily fundamentální postuláty revoluční buržoazie a tím základy vytvářející se kapitalistického hospodářství.
Code Civil zaručil všem mužským obyvatelům hlavní požadavky revoluce:
prostřednictvím zásad (maxim):