V tomto článku prozkoumáme téma Emir Kusturica do hloubky a zaměříme se na jeho význam v dnešní společnosti a jeho význam v různých oblastech. Emir Kusturica se stal tématem rostoucího zájmu, protože jeho dopad zasahuje do různých oblastí znalostí a každodenního života. Na těchto stránkách budeme analyzovat hlavní charakteristiky Emir Kusturica, stejně jako jeho vývoj v čase a jeho vliv v různých kontextech. Prostřednictvím komplexního přístupu se pokusíme poskytnout panoramatický pohled na Emir Kusturica, prozkoumáme jeho mnoho aspektů a jeho relevanci dnes.
Emir Kusturica | |
---|---|
Narození | 24. listopadu 1954 (69 let) Sarajevo Jugoslávie |
Alma mater | Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze Druga Gimnazija Academy of Performing Arts in Sarajevo |
Povolání | herec, filmový producent, filmový režisér, scenárista, hudebník, kytarista, hudební skladatel, prozaik, producent, špión a režisér |
Manžel(ka) | Maja Kusturica |
Děti | Stribor Kusturica |
Ocenění | Zlatá palma (1985) Cena za nejlepší režii v Cannes (1989) Zlatá palma (1995) César Award for Best Film from the European Union (2005) Cena Svetozara Ćoroviće (2013) medaile Za zásluhy 1. stupeň (2019) Stříbrný Lev |
Webová stránka | new |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Emir Kusturica (* 24. listopadu 1954 Sarajevo) je srbský filmový režisér a hudebník původem z Bosny a Hercegoviny, žijící v Bělehradě. Je také držitelem francouzského občanství.
Narodil se v roce 1954 v rodině bosenských muslimů v Sarajevu. Jeho otec Murat Kusturica pracoval jako novinář a jeho matka Senka (za svobodna Numankadić) byla sekretářkou na místním soudu. Sám Emir vyrůstal jako jedináček v muslimské sekulární rodině na sarajevském předměstí Gorica. Minimálně do roku 2000 se považoval primárně za Jugoslávce.
Studoval na pražské FAMU v ročníku Otakara Vávry. Dostal se tam na doporučení Bosny a Hercegoviny po svých úspěšných amatérských filmech. Kusturicův školní film Guernica ze 3. ročníku byl oceněn na karlovarském festivalu CILECT 1977. V rámci studia dále natočil krátké snímky Jedna část pravdy a Podzim. Školu absolvoval v roce 1978 a po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi. Tam natočil film Nevěsty přicházejí (Nevjeste dolaze), který vzbudil vlnu kritiky a byl následně cenzurován.[zdroj?] Jeho další film Bife Titanik byl inspirován povídkou Iva Andriće a získal ocenění na filmovém festivalu v Portoroži.
Spolu s několika dalšími filmaři, kteří studovali v Praze, dal vzniknout pojmu Pražská filmová škola, který se používá pro určité období a styl v jugoslávské kinematografii.
Na přelomu 80. a 90. let 20. století se přestěhoval do USA. Po nějakou dobu přednášel na Columbia Unviersity v New Yorku, kam došel na pozvání Miloše Formana.[zdroj?] Kvůli stěhování tak musel Kusturica dokončit natáčení svého filmu Dům k pověšení ve Spojených státech. V Americe natočil také film Arizona Dream. Tento film vyhrál dvě ceny na berlínském filmovém festivalu. Jeho film Otec na služební cestě byl oceněn na některých festivalech. V roce 1995 natočil film Podzemí (srb. Podzemlje, angl. Underground), který získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes. Film byl kritizován za prosrbský pohled na dějiny Balkánu po druhé světové válce a především rozpad Jugoslávie.
Známá je také jeho spolupráce s hudebním skladatelem Goranem Bregovićem, který složil hudbu k několika jeho filmům. Se svým synem Striborem hraje v srbské kapele No Smoking Orchestra, která vznikla původně z populární jugoslávské formace Zabranjeno pušenje (Kouření zakázáno).
V roce 2004 dokončil film Život je zázrak, který popisuje život na malé vesnici během války v Bosně a Hercegovině. Vhodné místo k natáčení filmu zvolil Kusturica na muzeální trati Šarganska osmica na jihozápadě Srbska. Film patřil k nejdražším v srbské filmové produkci. V uvedené lokalitě nechal vzniknout i tradiční resort Drvengrad, který představuje tradiční srbskou kulturu a má být symbolem boje proti globalizaci a kapitalismu. V Drvengradu pořádá také různé filmové festivaly a setkání.
V roce 2005 konvertoval na pravoslaví (původně byl sekulárním muslimem) a přijal druhé jméno Nemanja.
V roce 2005 se spolu podílel na filmu Neviditelné děti. Jedná se o sedm krátkých příběhů, nesoucí názvy Tanza, Cikánský blues, Ježíšovy děti Ameriky, Bilu a Joao, Jonathan, Ciro, Sung-Sung a Malá kočka natočilo je sedm významných režisérů různého náboženství a ras z různých zemí. (Další tvůrci Mehdi Charef, Spike Lee, Kátia Lund, Jordan Scott, Ridley Scott, Stefano Veneruso, John Woo atd.)
V roce 2008 představil vlastní dokumentární film o Diegu Maradonovi.
V roce 2016 Představil v Benátkách nový film Na mléčné dráze (Na mlečnom putu) Film se odehrává na pozadí války. Získal zlatého lva jako nejlepší film festivalu.
V roce 2016 vyšla v českém překladu jeho kniha Cizinec v manželství (orig. 'Sto jada').
S rozpadem Jugoslávie se z režiséra Kusturicy v jeho rodném městě Sarajevu stal veřejný nepřítel, když podpořil Vojska Republiky srbské, která tehdy Sarajevo obléhala a prováděla etnické čistky v Bosně. Později v rozhovoru pro francouzský list Le Monde, Kusturica tvrdil, že za ostřelování Sarajeva je zodpovědná Evropská unie a ze zahájení války obvinil bosenského prezidenta Aliju Izetbegoviče.
Na adresu Vladimíra Putina řekl v roce 2012: "Kdybych byl Angličan, byl bych zásadně proti Putinovi. Kdybych byl Američan, dokonce bych s ním bojoval, ale kdybych byl Rus, volil bych ho".
Kusturica se v květnu 2012 v Kremlu zúčastnil Putinovy třetí prezidentské inaugurace. Vyjádřil podporu ruské anexi Krymu v roce 2014.
V roce 2016 Putin udělil Kusturicovi Řád přátelství za jeho "příspěvek k posílení přátelství mezi národy a za propagaci ruského jazyka a kultury v zahraničí". Kusturica poděkoval Putinovi rusky.
V dubnu 2022 Kusturica podepsal petici vyzývající Srbsko, aby po ruské invazi na Ukrajinu neuvalovalo na Rusko sankce, přičemž petice argumentuje tím, že spojenectví mezi ruským a srbským lidem je jedinou zárukou zachování územní celistvosti Srbska.