V tomto článku bude H podrobně analyzován a bude se zabývat jeho různými aspekty, dopadem a významem v dnešní společnosti. Od jeho počátků až po současný vývoj budou prozkoumány různé aspekty, které činí H tématem velkého zájmu a diskusí. Kromě toho bude zkoumán jeho vliv v různých oblastech, jako je kultura, politika, vzdělávání a technologie. Prostřednictvím této vyčerpávající analýzy se snažíme poskytnout komplexní vizi H s cílem obohatit znalosti o tomto tématu a podnítit kritické úvahy o jeho roli v současném světě.
H | |||||||||||||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| |||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||
Hláskování české | Helena | ||||||||||||||||||
Hláskování mezinárodní | Hotel | ||||||||||||||||||
Braille | ⠓ | ||||||||||||||||||
Morseova abeceda | ⋅⋅⋅⋅ (hrachovina) | ||||||||||||||||||
Vizuální reprezentace | |||||||||||||||||||
H je osmé písmeno latinské abecedy. Vyvinulo se z řeckého písmene éta.
Písmeno H má v jazycích zapisovaných latinkou různou zvukovou platnost jako souhláska, avšak v některých jazycích není vůbec vyslovováno. Často je součástí spřežek, v nichž mění výslovnost předcházejících písmen.
V češtině a slovenštině označuje znělou glotální frikativu . Tato souhláska se v těchto jazycích vyvinula z původního slovanského (zachovaného ve většině současných slovanských jazyků). Na konci slov a vlivem spodoby znělosti se vyslovuje . Je součástí spřežky CH, vyslovované jako neznělá velární frikativa .
V polštině se nejčastěji vyskytuje ve spřežce CH . Samostatně psané H se vyskytuje ve slovech cizího původu a taktéž se vyslovuje .
Jihoslovanské jazyky (slovinština, chorvatština, případně srbština) vyslovují psané H jako (obvykle v pozicích odpovídajících západoslovanskému CH).
V germánských jazycích se H vyslovuje jako neznělá glotální frikativa . Tato souhláska se v nich vyskytuje pouze na začátku slovních kořenů.
V angličtině je také součástí spřežek CH (jako české Č; často též vyslovováno jako , především ve slovech řeckého původu), PH , SH (jako české Š), TH , GH (původně , v současnosti se většinou nevyslovuje). Ve skupinách RH a WH a po samohláskách na konci slabik se nevyslovuje.
V němčině se nevyslovuje, pokud následuje samohlásku, avšak označuje její délku. Je též ve spřežkách CH , SCH a TSCH .
V současných románských jazycích (s výjimkou rumunštiny a moldavštiny) se psané H nevyslovuje, avšak má různé pravopisné funkce.
Ve francouzštině, katalánštině, portugalštině a španělštině se zachovává psaní původního latinského nebo řeckého H, hlavně na začátku slov.
Ve francouzštině se dále používají spřežky CH a TCH . V portugalštině jsou spřežky CH , LH (jako slovenské Ľ) a NH (jako české Ň). Španělština používá spřežku CH .
V italštině H ve skupinách CHE, CHI, GHE a GHI označuje, že se C nebo G před samohláskami E a I neměkčí (např. che vs. ce ). Dále se zachovává psaní počátečního h- v některých tvarech slovesa avere (mít; latinsky habere), a to kvůli rozlišení od homofonních (stejně znějících) slov.
V rumunštině a moldavštině se H vyslovuje jako neznělé , s výjimkou skupin CHE, CHI, GHE a GHI, kde funguje stejně jako v italštině.
V maďarštině se H vyslovuje obvykle jako neznělé . Mezi samohláskami je znělé . Po zadních samohláskách se může též vyslovovat a po předních samohláskách . Ve finštině a estonštině je též neznělé , které se rovněž může za určitých okolností vyslovovat zněle .
V lotyštině se H vyslovuje jako .
V albánštině se H vyslovuje jako neznělé . Kromě toho se vyskytuje ve spřežkách DH , SH , TH , XH (jako české DŽ) a ZH (jako české Ž).
V turečtině se rovněž vyslovuje neznělé .