V tomto článku důkladně prozkoumáme Kočka cejlonská a jeho dopad na různé aspekty každodenního života. Od svého vlivu na společnost až po svůj význam v historii, Kočka cejlonská hrál klíčovou roli, která si zaslouží podrobnou analýzu. Prostřednictvím komplexní analýzy prozkoumáme důležitost Kočka cejlonská v dnešním světě a jak se vyvíjel v průběhu času. Podobně prozkoumáme různé perspektivy a názory související s Kočka cejlonská s cílem poskytnout širokou a kompletní vizi na toto téma. Nakonec si tento článek klade za cíl nabídnout hluboký a podrobný pohled na Kočka cejlonská a jeho význam v současné společnosti.
Kočka cejlonská | |
---|---|
Stupeň ohrožení podle IUCN | |
téměř ohrožený | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Třída | savci (Mammalia) |
Řád | šelmy (Carnivora) |
Čeleď | kočkovití (Felidae) |
Podčeleď | malé kočky (Felinae) |
Rod | Prionailurus |
Binomické jméno | |
Prionailurus rubiginosus (Geoffroy Saint-Hilaire, 1831) | |
rozšíření kočky cejlonské | |
Poddruhy | |
| |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kočka cejlonská (Prionailurus rubiginosus) je spolu s africkou kočkou černonohou nejmenší kočkovitá šelma. Žije v Indii, Nepálu a na Srí Lance. Obývá především různé typy lesů, křovinaté savany a další přírodní stanoviště, nicméně dokáže přežít i v zemědělské krajině a v opuštěných lidských obydlích. O chování ve volné přírodě chybí dostatek informací. Jde nejspíše o nočního tvora, jehož hlavní potravou jsou hlodavci a ptáci. Mezinárodní svaz ochrany přírody vede tento druh jako téměř ohrožený.
Kočku cejlonskou popsal pod názvem Felis rubiginosus Isidore Geoffroy Saint-Hilaire v roce 1831. Některé autority uznávaly dva poddruhy, jiné (mj. i taxonomická revize kočkovitých provedená IUCN v roce 2017) uvádí jako platné tři poddruhy:
Srst je šedá, šedohnědá nebo načervenalá, s rezavými tečkami. Z temene hlavy se táhnou čtyři tmavé pruhy, břicho je bílé s černými tečkami. Cejlonská kočka se podobá příbuzné kočce bengálské, ale kresba je méně zřetelná, skvrny obvykle menší a dále od sebe. Poddruh P. r. phillipsi bývá tmavěji a bohatěji zbarven. Lebka dosahuje délky okolo 75 mm a postrádá sagitální hřeben. Zubní vzorec je I 3/3, C 1/1, P 2/2, M 1/1, celkem tedy 28 zubů.
Poddruh P. rubiginosus rubiginosus žije na indickém subkontinentu, ostatní dva poddruhy se vyskytují pouze na Srí Lance. V Indii jsou rozšířené hlavně na jihu, menší populace žijí také severněji, ve státech Gudžarát, Džammú a Kašmír. Žije i v menší části Nepálu, konkrétně v Shuklaphanta National Park a Bardia National Park.
Habitatem jsou různé druhy lesů, především vlhké i suché opadavé. Dále obývá travnaté a křovinaté oblasti, kamenité krajiny, úbočí kopců, týkový a bambusový porost a oblasti s aridní vegetací. Stálezelené vlhké lesy nejsou oblíbeným stanovištěm v Indii, avšak na Srí Lance ano. Některé populace se přizpůsobily i životu v zemědělské krajině. V posledních letech se objevují i v lidmi opuštěných domech. Maximální nadmořská výška výskytu dosahuje 2500 metrů.
O chování kočky cejlonské v jejím přirozeném prostředí je toho známo jen velmi málo. Jsou spíše noční, samotářské a velmi teritoriální. Přes den se skrývají ve větvích stromů nebo v dutinách. Dobře šplhají, nicméně většinu času zřejmě tráví na zemi. Podle některých autorů jsou tyto šelmy navzdory své malé velikosti velmi zuřivé a útočné. V roce 1874 popsal přírodovědec T. C. Jerdon případ, kdy svou ochočenou osmiměsíční kočku přinesl do místnosti, kde bylo mládě gazely. Kočka na něj okamžitě zaútočila a zakousla se jí do šíje.
Živí se především malými obratlovci, jako jsou hlodavci, ptáci, v menší míře i hmyzem, ještěrkami a žábami. Nejspíše napadá také drůbež, když k tomu má příležitost.
Březost trvá 66 až 71 dní, v jednom vrhu bývá jen jedno nebo dvě, výjimečně i tři koťata. V zajetí dochází k porodům kdykoliv během roku, v přírodě byl pozorován jeden vrh v únoru. Samice rodí obvykle v doupatech, což mohou být vykotlané stromy, malé jeskyně a různé prohlubně. Mláďata váží při narození 60 až 77 gramů. Pohlavní zralosti dosahují do jednoho roku života.
V zajetí se dožívá 12 až 18 let, k dožití v přírodě chybějí informace.
Koťata kočky cejlonské se snadno ochočí a stanou se z nich hraví a přítulní společníci.
Hlavní hrozbou pro tuto šelmu je ničení a fragmentace přirozeného prostředí. Především v Indii, ale zřejmě i v Nepálu bývá často obětí srážek s automobily. Někdy jsou kočky cejlonské loveny pro maso či kvůli kožešině. Možnou, ale ne jednoznačně potvrzenou hrozbou je i hybridizace s kočkou domácí. V Indii je druh zapsán v příloze I, CITES a obchod s ním je zakázán, cejlonská a nepálská populace jsou v příloze II.
Jedná se o obtížně chovatelný a vzácně chovaný druh. Na počátku listopadu 2019 byl chován v 17 evropských zoo, a to v pěti zemích. Nejvíce ve Spojeném království. V Česku kočku cejlonskou v tu dobu chovaly tři zoo:
Na Slovensku byla kočka cejlonská v roce 2020 chována v Zoo Bojnice.